15. 4. 1945 – neděle
Večer odjela Zdenka s Petrem do Tišnova asi o půl deváté. Pozdě večer a v noci bombardování Brna (světelné koule).
Zápisky mají dvě části. První se týká našeho domku v Řečkovicích, Na Žlebcích 109 (nyní Vránova), toho, co jsme tam prožili s Honzou; a druhá část se týká druhé části naší rodiny, hlavně Zdenky a Petra, jejich pobytu v Tišnově, cesty dále a pobytu v Rovečném. První část zápisků jsem opsal ze svých denních poznámek a jen někde jsem připojil vysvětlivky v závorce s označením (Pozn.: „ … “)
Druhá část obsahuje jednak opsané Zdenčiny zápisy (Tišnov – Rovečné), a jednak co mi většinou diktoval Petr, když se vrátil do Brna a místy doplňovala Zdenka. Petrovi bylo tehdy 12 let. Tento diktát (originál) mám někde dobře uschovaný; až jej naleznu, opíši jej.
Zápisky jsou určeny pro naši rodinu, neboť by sotva mohly zajímat někoho jiného. Zvláště ta moje první část je namnoze plná všedních podrobností, domácích prací a pozorování a různých detailů, jak jsem to vše prožíval se svými chatrnými nervy. Zápisky jsem psal většinou ve chvilkách odpočinku, kdy jsem již nemohl pracovat – ovšem tělesně pracovat; plno všelijakého zařizování, co právě bylo třeba; duch se potácel a rozptyloval, zůstávala však víra.
V zápiscích není zachyceno vše, co jsme v domku prožívali a není z nich vždy přímo zřejmé, jaké to byly všelijaké nebezpečné a napínavé chvíle. Ale pro nás (Honzu a mne) vyvolá i to, co je napsáno, velmi živě celou onu tehdejší atmosféru (tak se mi stalo při opisování), a proto nepovažuji tyto zápisky za zbytečné. Mohly ovšem odpadnout mnohé podrobnosti, údaje o vstávání a chození spat, co jsem kam v zahrádce vysázel, atd. Tehdy však to mělo pro mne určitý význam, zejména, že jsem se tím psaním uklidňoval. Mnohé důležité věci nebo jen dojmy, které jsme i hluboce prožívali, jsou zmíněny jen několika slovy, nebo zápis o nich chybí vůbec. Ve chvatu jsem napsal, nač jsem si zrovna vzpomenul. Byla to jakási „mírová“ práce a pocit podobný radosti, že vůbec ještě mohu psát, ať už jakkoli. V nejnapínavějším období jsem nepsal, buď nebyl naprosto čas, byla v bunkru tma nebo jiná „zábrana“. Proto jsem aspoň něco naznačil v dodatku k 1. části, co mi právě uvázlo v mysli.
První část zápisků začíná 15. 4. 1945, avšak o prvních třech dnech je stručný záznam až z 18. 4. Když Zdenka s Petrem 14. 4. odjela do Tišnova, byla tam už Daďa s jednoročním Jeníčkem a s nejnutnějšími věcmi. Slávek byl tam tehdy zaměstnán v nemocnici jako ošetřovatel (bydleli v Brně u nás v Řečkovicích). Původně bylo dojednáno, že se s Honzou vypravíme do Tišnova za nimi, až doma vše potřebné zařídíme. Zdenka si pak ještě jednou zajela do Brna, mimo jiné také proto, aby nás znovu k cestě vybídla. Ze zápisků je zřejmé, jak to dopadlo. Slávek se na pohřeb své maminky (která zahynula 12. 4. 1945 na farské zahradě při bombardování Brna) nedostal, protože jej zdržely na cestě letecké útoky. Tato truchlivá událost mne pak léta odváděla od návštěvy těch jinak nám přemilých míst, že jsem teprve r. 1950 uviděl „naši faru“, když se zásluhou nového brněnského faráře Šebesty počalo s obnovou kostela, ponechaného po tatínkově odchodu zbytečně chátrání, ba zpustnutí. Měl jsem zato, že krásná dlouhá kapitola staré brněnské fary se ukončila. Předivným milostivým Božím řízením se stalo, že po tatínkovi tam nastoupil jeho vnuk, a že tam ve stáří chodíme zase jako domů. Jen Zbytovští tam chybí. Můj milý „soutchán“ má však bezpečný útulek u Slávka a Dadi a zachovává si jistě i mnoho pěkných vzpomínek na pobyt na té naší staré faře. Také moje drahé sestry, naše „tetičky“, se odstěhovaly a jsou spokojeny se svým bydlištěm u Wurmů, a fara je jim dále vždy otevřena.
Ze zápisků je vidět, jakou důležitou úlohu měl náš milý Honza. Nedovedu si ani představit, jak bych se byl měl bez něho. Co to bylo za mnohé práce a jaká neohroženost ! Vidím jej i dnes často v duchu, jak utíká podél zdí domů, jak se kryje při střílení a podniká za tak nebezpečných okolností pěšky cesty do Blahoslavova domu i dále, aby obstaral, co nejnutnějšího bylo ve sboru za nepřítomnosti seniorovy. A to bylo při tolika namáhavých i namnoze nebezpečím spojených stálých pracech doma ! Ve zprávě o sborové činnosti za ten rok není o tom ani zmínky. Zpráva je v příslušném odstavci nepravdivá, pokud se týká ustání sborové činnosti v období seniorovy nepřítomnosti v Brně. Také před příchodem sovětské armády pracoval Honza ve sboru a chodil často i pěšky až na ústřední hřbitov vykonávat pohřby do poslední chvíle a zažil při tom hrozné okamžiky. Jedním z posledních pohřbů vůbec na „centrálce“ byl pohřeb paní Zbytovské, který vykonal ještě také Honza. Hrob ani již zřízenci nezahrabali; obětavě tuto službu vykonal velmi vzdálený příbuzný (Zbytovský), který jediný z přízně se mohl na hřbitov se svou ženou dostat.
To vše byly chvíle trudné. Tím více mi bylo milé, když jsme tak s Honzou hospodařili a mohli v klidnějších přestávkách spolu hovořit o všem možném a spolu se těšit.
Z našich sousedů předně pan Páral, který žil mnoho let na Rusi jako ředitel hospodářské školy a čas byl i československým konsulem, mi v mnohém prospěl a jsem mu za to velmi vděčný, i jeho paní. Pak paní Novotné, která nám první čas po dobytí Brna poskytovala obědy; i nyní již zvěčnělému panu Štecovi a paní Medkové, kteří nám ledaco poradili v našem hospodaření; i dámám Baňarovým, rodině Palíkově a Balnarovům; též Sojkovým i jiným jsem vděčný za jejich přátelské vztahy k nám v té pohnuté době, kdy v Řečkovicích se bojovalo dlouho, zatímco v městě již byl poměrný klid. O zvláštní účasti staré paní Bedřichové na našem blahu i starostí Matyášových o nás je zmíněno v zápiscích. Jim patří ovšem náš zvláštní dík. Nechci vynechat ani toho příslušníka Schupo, který – ať již předtím byl jaký chtěl – při ústupu německé armády byl se mnou několik hodin v kuchyni, odpočíval tam a poskytl mi něco poživatin a jiných věcí, jež prý by mu překážely při pochodu. A pak ovšem jsme s díky přijali podporu sovětských vojáků, když jsme neměli co jíst. Nepočítali jsme s tím, že se bude v Řečkovicích tak dlouho bojovat a naše zásoby tedy byly malé.
Vzpomínal jsem často na rodiče, kteří nás vedli k víře v Boha, jehož Slovo nás vždy sílilo, a na útulný náš domov; vzpomínali jsme na všecky sourozence, jak asi oni přestáli největší nebezpečí, vzpomínali jsme i na prvou světovou válku, kdy v armádě sloužilo nás šest bratří a v níž náš drahý Milíč padl u Kragujevce.
Minula první i druhá světová válka s žalostnými ukázkami zhoubných účinků atomových bomb – a někteří lidé stále ještě nemají dost rozumu, aby zatoužili po míru a přestali se chvástat svou silou. Avšak co my jsme vykonali, aby tomu bylo jinak?
Večer odjela Zdenka s Petrem do Tišnova asi o půl deváté. Pozdě večer a v noci bombardování Brna (světelné koule).
Bena se vypravuje s kufříky a balíky a odchází asi po deváté hodině. – Otovi u nás s mnoha zavazadly. Odjeli asi o půl páté odpoledne s panem Elisem na přeplněném nákladním autu do Rovečného. – O páté hodině pohřeb paní Zbytovské. Někdy po šesté Slávek jede do Tišnova. Moc spěchal. Na pohřbu nebyl. Petrovi prý je lépe. – Teprve pak jsem mohl něco dělat. „Opevnění“ sklípku a vyztužení komory ve sklepě. V noci vzhůru (Honza spal) až do třičtvrtě na dvě. Bombardování, velké ohně.
Roští odklizeno na zahradu. – Pověsti o otevřeném městě, vyjednávání atd. Celý den klidnější. Snášení nádobí do sklepa (Honza) a ukládání do skříně. Také od Dadi. Vyčištění a úprava sklípku ! Večer malá letecká činnost, koule; ráno pak povídáno, že bylo bombardování (menší). O 12. hod. radio – nic zvláštního. Za šera zakopávka „à gauche de la porte de j.“. (Pozn.: „šlo o několik cennějších věcí, které jsem dal do skleněné lahve se zabroušeným hrdlem.”)
Ráno na silnici vojenská auta odjíždějí, mnohá se vracejí, prý tam jsou někde partyzáni. Rodina Winklerova také odešla; říkalo se, že všichni Němci (snad jen, kdo chce) se do 11. hodiny evakuují. Přepjaté pověsti se vyvracejí, přesně nikdo neví, co je.
Trampoty s obědem. Děláme poprvé amolety podle návodu pana Štece a paní Medkové. Ještě poslední dávka masa, co nám tu nechala Zdenka. Brambory od včerejška jsme trochu opekli. Amolety jsme dělali se svařeným a sraženým mlékem, které Honza dostal (asi 3 litry) bez lístků ! Lístky patrně vzala sebou D. Fl., která v pondělí byla pro mléko. Najedli jsme se výborně.
Odpoledne po odpočinku jsem sel mrkev (karotku), celkem 6 1/2 řady (5 na celý záhon vpravo a 1 1/2 na záhon vlevo). Také na levý záhon před hruškou jeden řádek hrášku (10 po 2 hrášcích). Před několika dny jsem našel ve sklepě 4 jakési nafialovělé cibulky v úzké bedně, na které jsme řezali dřevo a kterou jsem pak použil k zadělání okénka ve sklípku. Zasadil jsem dvě u branky (!) a dvě na poslední záhonek vpravo, kde jsou již zasety i jiné „květinky“. Pak jsem zahradu zalil. Nakonec jsem ještě vynesl smetí a všelijaké střepy na „obecní smetiště“. V noci poměrně klidno.
Spali jsme až přes osmou hodinu. V noci prý se zastřelovali Rusové děly na Brno. Hoří kdesi, snad právnická fakulta nebo okolí. Honza se díval ze střechy u Palíků. – Příprava snídaně. Dobrý chléb od Matyášů. – Po silnici v noci bylo slyšet skoro stále rachot vozů. Také prý vedli transport ruských zajatců, vraceli se pak, prý jim někdo řekl, že je to cesta na Jihlavu (pověst ?).
Dopoledne snášení vnitřních oken shora do prádelny. Škopek na půdu, teče. Oběd slabý – brambory + cibulka + čaj. Odpoledne zkouška druhého škopku, také teče. Snad se v prádelně zatáhne. Pak přípravy do krytu: chléb, voda, cukr… Práce na batohu – již odpoledne s Honzou – každý svůj. Také léky, obvazy,… Honza odešel k Matyášům. Paní Slámová si vypůjčila mísu na zadělávání. Říká, že Brno je z poloviny obklíčeno. Přijde prý umýt nádobí.
Pokouším se aspoň slabě opevnit okénko do dvora z chodby sklepu. Už toho ovšem mám dost, ač nejsem zvlášť unaven. Králící i kočka také přidávají práce. Zvláště pro kočku často nic nemáme, co by jí chutnalo. – Ve městě prý pálí a vyhazují, také oděvní skladiště prý hoří. Podle paní Slámové pozorují lidé frontu z polí.
Někteří uprchlíci se vracejí, když se dověděli, že Brno není pevností a vědí, do jakého okruhu nebude fronta. Mám ovšem starost o Zdenku a Petra v Tišnově, také o Daďu a jejich rodinu. Vědí to o Brně asi také a je docela možné, že se pokusí se vrátit. Však my nevíme, jaká je tam situace, snad bude fronta dále. Pán Bůh je s námi ! Děláme, co nám rozum říká, sami však více nemůžeme.
Také zdejší cihelna se má zničit. Na rohu u Bůčků mají Palíkovi nějaké věci. Dopoledne přišla paní Palíková, abychom jim pomohli. Nešlo to, opravdu (nebylo to nic tak důležitého). Aspoň žádala, abychom řekli Ježkům, ona prý s paní Ježkovou nemluví ! Honza chtěl tedy jít, ale vtom přišla paní Palíková, že už není třeba. (To je ilustrace zvláštních nápadů ve zmatku.)
Děti si odpoledne na obvyklém místě hráli v kuličky, jako v úplném míru. Byl dnes veliký severní vítr, náš modřín se hluboce klaněl. – Jeden poplach za druhým, letadla (ruská) sem a tam. – Teď odpoledne trochu lenoším, bolí mě ze všeho už v kříži. Zmatek u nás není, poměrně klid. – Odpoledne (později) jsem chtěl ještě „spravovat“ sklep, byl jsem však již unavenější, tak toho mnoho nebylo. Přišla pak paní Slámová a umyla nádobí. Zbytek (valnou část) sraženého mléka, které se k tomu ještě připeklo ke dnu, jsem vylil na hnůj, nedalo se s tím nic dělat (ač paní Medková říkala, že by to bylo ještě šlo). Kastrol jsem musel řádně vyčistit škrabákem na kůru a pak teprve jsem se osmělil ho dát paní Slámové.
A už byl večer. Přišel mladý pan Elis z Rovečného (z Tišnova šel pěšky, spěchal) a donesl naivní dopis od Oty. Vypadalo to tak, že mám řádně do skříně do sklepa uložit jeho věci (svoje patrně vyházet, nebo dát na půdu; ještě mám mnohé v pokojích, ale Otovy jsem po jejich odjezdu sklidil do sklepa, do skříní si už něco dali sami; nevím, kam dám svoje věci, Zdenka beztoho má všeho tak málo a chatrné). Nezapomněl ani na helmu a nevím, co všechno tam jmenoval, nemám tušení, že to tady nechali a kde. Přežijeme-li všechno, bude nová patálie s ním; co nenajde jinde, bude hledat všechno u nás. Také jsem jim měl po panu Elisovi poslat nějaký balík s kabáty, které jsem měl vybrat. To jsem se dověděl až po odchodu pana Elise, jenž nota bene prohlásil, že zůstane v Brně.
Večer klidno, byl jsem na chvíli v kuchyni u paní Páralové; spat jsme šli k 10. hodině, zhasínali kolem 11. hodiny. Dosud jde voda, elektrika a slabounko i plyn. (Honza donesl od Matyášů housky a jiné pečivo, včera bochník chleba.) – Baráky pod kaštany prý byly zapáleny, část zavřených usmrcena, ostatní odvlečeni.
Vstávali jsme pozdě, po 8. hodině, skoro v půl deváté, potřebujeme spánek. Noc uplynula klidně, aspoň jsme nebyli celkem rušeni. K ránu poplachy. Obvyklá snídaně z žitných zrn, Honza šel nakoupit, donesl cukr a trochu mouky. Oběd nám šel na dlouhé lokte, ač jsme začali už o čtvrt na dvanáct. Postavili jsme brambory a pak šli visitovat truhlu v koupelně. Objevili jsme tam jakási polévková embrya s nudlemi, zaradovali se a také z nich zhotovili polévku. Chutnala trochu starým „šuplíkem“, ale „charašo“ ! Zjistili jsme zásoby a jednu mouku přesypali do plátěného pytlíku, který jsem našel u Daďky. Musíme to ještě dnes nebo zítra trochu tam uspořádat.
K obědu jsme si dopékali placky Brambory jsme „rozšťouchali“, přidali jakousi tmavou mouku ze spíže a já tu směs hnětl. Přidali jsme trochu vody, pak z vajíčkové náhražky, kterou Honza našel také v té truhle, jsme trochu přidali s dvěma lžicemi vody a tak jsem to zpracoval, jak se dalo. Konečně jsem vyrobil jakousi šišku a ukrajoval kousky, které jsem rozválel válkem. Aby se to tak nelepilo, použil jsem bělejší mouky ze spíže. Zatím byla polévka hotova, snědl jsem ji a pak pomalu na rendlíku na elektrice pekli a přitom chvíli „ruštili“. Ještě toho asi třetina zbývala, když nám pár minut po 2. hodině vypnula elektřina. Buď vyhodili elektrárnu nebo se porouchal transformátor. To bude večer bída se světlem. Máme jen dva kousky svíček a žádný petrolej. Snad někde najdeme nebo trochu vyžebráme.
Copak asi dělají naši v Tišnově ! Říká se, že Rusové jsou už u Rozdrojovic a na jihu že mají Rajhrad. Je možno, že Tišnov bude dřív zabrán než my. Nevím, jak jsou tam živi, zásob si sebou brali jen malinko. Počítali jen s několika dny.
Dnes je proti včerejšímu pošmournému, studenému a větrnému dni krásný, slunný. Až na občasné vrčení letadel je tu venkovský klid. Večer prý hlásili, že se bojuje v jižní části města. Snad jen na nejzazší jižní nebo jihozápadní periferii. Střílení není slyšet, aspoň já tu doma nic neslyším. Skoro se z domu nedostanu. Měl bych dnes trochu na obchůzku, zbude-li čas. Kdyby nám někdo uvařil, už by to bylo jiné. V kuchyni ten čas hrozně utíká a myslet na jiné věci nelze, aby se něco nepřipálilo atd. A tak se nic Zdence nedivím, že ke kuchaření nepřilnula. Je to hrozná ztráta času pro myslícího člověka a bude nutno v mírových dobách, dá-li nám Bůh dočkati se jich ve zdraví, něco s tím podniknout, nějakou radikální nápravu, racionalisaci, občasné stravování venku nebo tak něco, aby Zdenka mohla pracovat podle své chuti.
Teď jsou již 4 hodiny pryč. Honza šel nakoupit a pak k Matyášům, přijde až večer. Chci teď trochu lenošit a pak do další uklizečské práce (truhla v koupelně, šaty, zabednění okna ve sklepě atd.). Zkoušel jsem po 4. hodině elektriku – světlo zase svítí !
Večerní zápis:
Asi k 5. hodině jsem nejprve upevnil lépe bednu před sklípkem dvěma břevny, které jsem přiříznul a sekerou upravil. Je to ovšem nevalné. Pak jsem vynesl klestí ze sklepa na uhlí, vyčistil to tam trochu a uspořádal. Dalo to hodně práce. Také okénko pod schody jsem zvnitřku zakryl deskou (desku jsem tam vlastně dal už, tuším, předevčírem) a vzepřel tuto desku trámcem o protější zeď. Trámek byl krátký, musel jsem zase nastavovat, byl jsem na to sám (Honza u Matyášů) a tak jsem s tím chvíli zápasil. Jednou spadl nástavný kus, podruhé destičky na podlohu, ale dost brzy to bylo hotovo. Pak jsem párkrát do toho vrazil hlavou. Musím tam zavěsit nějaký bílý hadr na výstrahu.
Nakonec jsem ještě vykydal králíkům a už se začínalo stmívat. Bylo asi půl deváté. Honza se již také vrátil a přinesl sádlo (paní Matyášová sehnala na naše lístky, také chleba; opravdu se o nás starají). Měl jsem také práci se zametáním po tom klestí, ale ještě před večeří jsem se rychle oblékl (do úředních šatů) a šel s Honzou dolů po Žlebcích. Honza zapomněl legitimaci a proto jsme se vrátili; však byl čas k večeři (chtěli jsme se podívat, jsou-li tu vojáci v zákopech – prý byli). K večeři jsme dopekli naše placky a zapili je kávou od rána, ovšem černou.
Dnešek prý i ve dne nebyl tak klidný, jak se mi doma zdálo. Byly prý slyšet rány od vyhazování do povětří a také děla z fronty, hlavně na jihozápadě. Večer k desáté zase světelné koule, hlavně na jihu a jihovýchodě, také patrně bombardování, ale též Němci asi vyhazovali do povětří. Na jihozápadě vznikl veliký požár. I děla na jihu byla slyšet i záblesky vidět. Do postele jsem se dostal až po 11. hodině. V noci dost rušno, slyšet střelbu, ale přesto jsme dost dobře spali.
Petříček má dnes své 12. narozeniny. Ovšemže velmi litujeme, že je nemůžeme pěkně spolu oslavit všichni a společně poděkovat milostivému Pánu Bohu, že nám jej dal a až dosud i na těle opatroval. ON však slyší naše modlitby, i když jsme od sebe vzdáleni a v takovýchto bouřlivých a smutných dobách. „Opatruj, Pane Bože, toho našeho nejmladšího na duši i na těle a dej, ať vyroste v muže plného víry v Tebe a ve svého Spasitele Ježíše Krista a Duch Tvůj budiž s ním stále, tak aby žil život Tobě libý a lidem prospěšný. Dej také nám, rodičům, ten rozum, abychom jej dovedli vychovávat ke Tvé cti a slávě !“ – Vzpomínáme na všechny naše drahé v Tišnově a doufáme v Hospodina.
Ráno jsme vstávali asi o půl deváté. Já jsem duševně více čilý a ani tělesně nikoli skleslý, jen už nemohu dlouho dělat těžší práci. Bolí mě stále trochu v kříži. Hlavní těžší práce máme skoro za sebou a tak doufáme, že to pomine. Ještě chceme zasypat opevnění okénka do sklípku hlínou a zbude-li čas aspoň trochu zajistit okno do komory prkny.
Uvařili jsme snídani, Honza šel na nákupy a já zase jednou na chvíli před dům. Mluvil jsme s panem Palíkem a Ehrenbergem (?). Už to teď zní okolo válečně, je slyšet střílení na jihu, západě a jihovýchodě, jakoby docela blízko. Také letadla stále rachotí.
Oběd byl jednoduchý. Polévka nudlová z „konserv“, pak brambory (které nám zatím skoro vystydly, protože musíme všechno dělat na jednom kole na elektrickém vařiči, plyn jde docela slabě) se salátem (od Matyášů, ještě jeden máme na zítřek) a s cibulkou a kávu od rána, kterou směle zředíme vodou a je stále dost silná. Zatím co se vařily brambory, čistili jsme s Honzou náš úkryt, protože tam budeme, už v noci snad být. Dřevo, které jsme tam kdysi se Slávkem naskládali, jsme odnosili dozadu do uhelného sklepa a začali také odnášet všecky možné lahve ven pod okno na sklepní chodbě (do koše a vedle). Ještě s tím nejsme hotovi. Teď po obědě trochu odpočíváme. Před obědem nám donesla paní Bedřichová gulášovou konservu, kterou si dáme zítra. Tak i v těchto dobách se ukazují hodní lidé. Velmi nás to potěšilo. Oni prý už bydlí ve sklepě, kde si topí. Pan Páral viděl transport raněných vojáků na hlavní ulici; prý křičeli bolestí. Kéž se již Pán Bůh nad všemi lidmi smiluje a zastaví boje a daruje nám pokoj a mír!
Mezi obědem jsem na zahrádce natrhal ještě trochu trávy pro králíky. Jsou sice jen dva, ale dá mi to také dost starostí s nimi. Starší králice se mi zdá nějaká smutnější. Také zase trochu krvácela; snad ještě ta noha.
Odpoledne jsme si trochu odpočinuli. Honza pak šel shánět maso a chleba (bude to prý až zítra) a pro paní Slámovou. Přišla a říkala, že na ulicích vojáci sbírají muže na všelijaké práce. Už jsem to dnes slyšel jednou. Kdesi jakési kůly stavěli, dostali po třech cigaretách a šli domů. Také dráty prý natahují (patrně vojenský telefon). Honza šel k Matyášům a poptat se jinde ještě po chlebě a tak musí dávat pozor.
Na obecný útok na Brno prý bude signál víceminutový. To také se říkalo už dávno. Někteří zase čekají konec bojů s pádem Berlína, kde prý jsou Rusi v předměstí. Tak se všelico povídá, jak to kdo kde nachytá. – Máme s Honzou oba už té všelijaké práce dost. Odbudeme jen to nejnutnější.
Bude teď brzy půl páte a je právě poměrně klid. Jinak bylo každou chvíli někde na jihu bombardování a slyšet střílení. Jen ze severu, severovýchodu i východu ještě není nic slyšet. Syn pana řídícího Honce se vrátil pěšky z Manheimu a viděl prý v Tišnově spoustu brněnských Němců, kteří nemohou dále a čekají tam. To asi nebude Tišnovákům k prospěchu. Vzpomínáme při tom ovšem i na naše milé. (Paní Honcová prý má zápal plic; to, i zprávu o Tišnově atd. přinesla paní Bedřichová.)
Asi od půl páté do půl šesté jsem ještě vyklízel sklípek, byla tam spousta krámů. Například v jednom koši bylo jakési umazané vaty a zbytků léků, papírů,… snad ještě ze staré ordinace, nebo od strýčka Hugy patrně. Nemohu to nikam vyhodit, musel jsem to nacpat do starého kbelíku a bedny v chodbě sklepa. To jsou divné poklady. Kdo to také měl kdy času prohlížet a vykramovávat !! V jednom kufru po strýčkovi plno jakýchsi císařů pánů Franců Josefů, atd. Těžší věci takové musím ještě někam vynést s Honzou. On tam dal zatím lehátko, ještě tam chceme dát slamník pro všecky případy.
Večer:
Se sklepem jsme už dnes nedělali nic. Honza přišel s Alenkou, která nám udělala na zítřek knedlíky a zásmažku. Večeřeli jsme chléb se sádlem a kávu. (Honza ještě kyselé mléko, co mu zbylo). Vzpomínali jsme na Petříčka, jeho narozeniny. Snad si i v Tišnově vzpomínali na nás. Vypravit se za nimi je velmi riskantní. Může se prý jen vedlejšími cestičkami. Zásoby sebou bychom sotva mohli vzít ve větším nožství (ač jimi neplýtváme) a tak i po té stránce by to mohlo být horší než takto. Pánu Bohu poručeno.
Teď večer po 9. hod. je celkem klid, je po mírném dešti. Jen tu a tam se ozve z dálky rána. – Kolem poledne byl někde nad Královým Polem letecký souboj, hrčely kulomety. Slyšeli jsme je, ale co se děje, dověděli jsme se od lidí až k večeru. Letadla někdy jsou tak blízko, že Honza viděl na nich hvězdu bez dalekohledu. Já jsem, kromě rána před Palíkovými, nikde z domu nebyl. Honza má jít ráno o půl sedmé k řezníkovi, musíme tedy jít dříve spát. O 12. hodině má jít zase pro chleba. – Odpoledne jsem četl 2. kap. ze 4. Mojž. a pak opsal dva recepty na vaření z brambor.
Včera večer mírně pršelo a v noci asi také, takže zahrádka je dnes pěkně zavlhčena. Spat jsme šli skutečně dříve. Večer čteme Přísloví, v sobotu 6. kapitolu. Zhasínal jsem asi v jedenáct. Utišilo se uplně.
Honza šel dnes ráno pro maso, donesl pro nás 40 dkg, pro Matyášovi 15 dkg. Před polednem donesl ještě bochníček chleba od pekaře. Ráno se vyjasnilo, byla však zima. Pěkně jsem se umyl a oblékl „nové“ prádlo a šaty a chvilku asi o půl jedenácté postál se sousedy (pan Palík, Ehrenberger, Jaroslav Sojka). Brzy nás však rozehnal krátký deštíček, po němž se zas vyjasnilo. Celou noc a teď celé dopoledne uplně klidno. Před jedenáctou jsem jen zaslechl z dálky dvě rány (patrně z děla), jinak jakoby byl mír ! Byl jsem chvíli na zahrádce, sluníčko svítilo. Petříkova ředkvička vzrůstá, jinak však je sadba mrkve letos mizerná; zatím toho velmi málo vzklíčilo. Malá broskvička má pěkné tmavorůžově fialové kvítky, také ještě hodně fialek kvete.
Četl jsem asi Mar. 1. – Oběd jsme měli tentokrát slavnostní. Polévku ještě od včerejška (přidali jsme do ní trochu nakládané zeleniny), pak výborný guláš z konzervy od paní Bedřichové a knedlíky, které nám včera udělala Alenka. Bylo to vše velmi dobré. Pak ještě jsme si ohřáli černou kávu. Hotovi jsme byli již asi o půl jedné ! – Alarm byl dopoledne jen jeden, příprava, letadla se však neobjevila. Pan Sojka chtěl jet do Troubska, ale nedostal se tam. Jel na Žebětín, bylo tam maďarské vojsko. Dále všude také vojáci a lidé mu neradili dále, byl by se sotva mohl vrátit.
Když šel Honza pro chleba, jeli tudy vojáci, upadl jim balíček sirek, které si lidé rozebrali. Honza získal jednu krabičku: Banskobystrické zápalky ! – Honza je stále na rozpacích, má-li jít odpoledne kázat do Blahoslavova domu. Když je takový klid, možná, že někdo přijde. (Jinak se však nikde neúřaduje nebylo by to vůbec pro nálety možné.) Kázal však minulou neděli a možná také (ač sotva), že se senior přece jen vrátil. Kromě toho by tam snad byl aspoň M. Hájek, nebo jiný by mohl vykonat čtené služby Boží. Honza má také těžkosti s uchem. Nebolí ho, ale paní doktorka zjistila nějaký zánětek bubínku a předepsala Heuslerovy kapky. Měl by jít k odborníkovi, teď to však není možno. Snad půjde zde ještě k dr. Zbirovskému. Je chladno a trochu větrno, a tak se Honza také obává, aby se mu to, kdyby tak daleko šel, nepohoršilo. Chce mít pobožnost u Matyášů.
Rádio jsem dal se skříně na stůl. Chceme se dovědět nějaké zprávy, jde nám jen „Donau“. Kočka se tu zřídka objevuje, je smutná a zase brzy zmizí; nevíme, co jí dát, skoro nic u nás nežere. Hledá tu paní, která pro ní měla vždy něco k snědku a také dobré slovo. Kde jen ta paní je a jak se má ? – Králíkům jsem dal ráno trochu kukuřice z půdy, ti si pochutnávají ! Budu jim ji pomalu dávat, jinak je málo co.
Je tři čtvrti na osm večer. Až dosud bylo kupodivu ticho. Snad celkem dvě výstrahy. Je však citelně chladno. Střídalo se slunečno s deštěm a dvakrát i krupky padaly. – Honza šel přece do Blahoslavova domu a měl kázání, neboť se přece jen trochu lidí sešlo, celkem prý 27 (též Zbořil, Michal, dr. Koláčková – říkala Honzovi, když ho to ucho nebolí, že to patrně přejde, aby si již kapky nedával). Byl jsem tedy také rád, že se vypravil. (Ve městě na ulici dost lidí.) Kázání volil od synodní rady, připadajíc na dnešek (napsal J. J.), protože bylo velmi vhodné. Nečekal, že shromáždění bude, a tak si svoje kázání nevypracoval, měl také velmi málo času.
Text: Ž 85,9 – „Poslechnu, co říká Bůh, ten silný Hospodin. Jistě, žeť mluví pokoj k lidu svému a k svatým svým než aby se nenavracovali zase k bláznovství.“ – Zpívalo se bez varhan.
Honza přišel domů k 7. hod. a šel ještě k Matyášům. Tak jsem tu zase sám. Trochu jsem odpoledne pokoušel skladbu (ten žalm o povolání pohanů), ale ne dlouho. Potřeboval bych času k studiu harmonie, a pak také nebyla pravá chvíle. I zima mi bylo a stále mne trochu zlobí ten kříž. Na to by bylo třeba tepla, ale k zatopení se pro mnohou práci s tím nehodlám a teplomet by mě zchoulostivěl. Když teď Honza odešel, přečetl jsem si ono kázání. Odpoledne jsem ještě četl Marka 2. kap.…
Kocour se tu dnes objevil, odpočíval na dece na verandě, byl smutný a chvíli i žalostně mňoukal. Asi se mu zdálo o lepších časech, když tu byla paní. – Rádio jsem umístil na stůl, aby bylo přístupnější, ale zase nám tu překážejí teď dráty. Budu to muset nějak lépe „zrychtovat“. Poslouchal jsem chvíli „Donau“. Nic zvláštního.
Včera večer, když jsem byl tak sám, poslouchal jsem „Donau“. – Různé řeči; jde to slabě a tak jsem u toho seděl a musel občas lépe nařídit. Bylo už hodně šero, měsíc svítil, bez něho by už bylo po deváté hodině tma. Okno jsem neměl zastřeno, seděl jsem „potmě“. Najednou jsem zpozoroval jakési záblesky, venku bylo vidět v dáli hořet a snad jednu raketu. Vrátil jsem se ještě k aparátu, ale tu znovu silné záblesky. Vyběhnu ven a vidím celou sérii raket (asi 10) skoro v stejné čáře padá na jihu města. Bylo ovšem po klidu. Za chvíli druhá taková série více k jihovýchodu, pak další k jihozápadu. Do toho flaky, rachocení a nové ohně. Zdálo se, že házejí více zápalných bomb než tříštivých. Dnes říkal rada Veselý, že je postižena Francouzská, plynárna a tam to okolí. Běhal jsem do sklepa a zpět, než se to trochu uklidnilo a bylo vidět, že se to omezí zase celkem na jih Brna. Honza se vrátil na začátku toho náletu; když vycházel od Matyášů, zahoukala prý siréna jen 1/2 akutního poplachu (1 vlna). Patrně právě byla zasažena síť, elektrárna nebo transformátor, protože elektrika i u nás a v okolí přestala svítit. Tak jsme museli narychlo při baterce rozestlat, já si ještě k večeři namazal kousek chleba (Honza večeřel u Matyášů) a šli jsme spat, beztoho už bylo asi půl jedenácté. Pak byl již celkem klid, aspoň nás nic ze spánku nerušilo.
Ráno jsme vstávali zase pozdě, asi v půl deváté (já ještě později), elektrika ještě nesvítila, větrali jsme pokoje a pustili se do vaření. Vyčistil jsem sporák, zatopili jsme a vařili hovězí maso podle rozumu, který Honza získal od Alenky. Topili jsme trochu dřevem, více však jakousi vojenskou literaturou po strýčkovi Hugovi. Tak se nám to dobře povedlo, jenže po obědě jsme byli až asi o půl třetí. Já jsem seděl u kamen a přikládal, při tom pálené papíry (obrázky) prohlížel a Honza dělal kuchaře. (Pozn.: „ty obrázky byly z knihy o Hitlerovi, která k nám nějak zabloudila“) . Ohřáli jsme také všelijakou vodu, umyl jsem si jednou za dlouhou dobu teplou vodou ruce (ale už zase je mám černé). Kočka byla tentokrát také spokojena, bylo nám teplo a chutnalo nám. Mne dokonce přestalo bolet v kříži, potřebovalo to asi teplo. Najedli jsme se znamenitě, měli jsme k tomu ještě ty knedlíky a omáčku z včerejšího guláše. Nakonec trochu černé kávy. Vzpomínali jsme na naše v Tišnově, jak se mají a jak jim dodáme potravinové lístky, které se budou tento týden vydávat. Honza si šel lehnout a já tohleto psát.
Po obědě zase začalo pršet a padat kroupy. Počkal jsem, až to přestane a šel jsem dávat králíkům. Na dvorku mě však překvapilo střílení kulometu z letadla (nebo na ně stříleli zdola), zdálo se mi, že je to naproti na hlavní ulici. Zmizel jsem ve sklepě a přivolal Honzu. Bylo zase bombardováno Brno (kolem 3. hodiny). Říkali, že hoří Královopolská, že hodili také na zábranu zde u „financů“, atd. Teď je klid a chvílemi svítí sluníčko, z půdy vystupovala pára po dešti a ze střech zde se kouřilo, jak rychle je sluníčko po dešti zahřívalo.
Musím již jednou ty chabé naše zásoby nějak rozdělit a snad ještě opevnění spravit a trochu zadělat – jak se dá – okno dole do komory. Sousedi u Baňarů spali předevčírem ve sklepě, dnes však ženy nahoře, dole v tom vzduchu se jim špatně spalo. Honza teď půjde k Matyášům, aby trochu dříve přišel. No uvidíme !
Ráno říkal pan Páral, že v noci v Králově Poli sbírali muže od 18 do 60 let na zákopy (deku, šálek sebou), tak nám to dělalo starosti. Když jsme vařili oběd, někdo tluče na dveře. Byl to pan Balnar s panem radou Veselým a zapisovali skutečně. Zatím nás nevzali. Má to být prý asi za 3 dny jednak na zásobování a pak též někam na zákopy. Rada Veselý říkal, že to v Brně může trvat ještě hodně dlouho, že na jihu byli Rusové odraženi naší dělostřelbou a dokonce prý někde za Rajhradem je nějaká větší skupina obklíčena. Po tom prvním odpoledním vyburcování přišlo podobné slabší střílení asi za 20 minut.
Sedíme tu v krytu, manželé Páralovi se svými hosty (prof. Wernerovou a její provdanou sestrou – prof. Wernerová je bývalá Zdenčina učitelka), Novotných matka a dcera a já. Mám už dva dny uplně popleteny a myslel jsem, že je čtvrtek. Včera jsem poslal psaní Zdence omylem také s datem 25. 4. – středa ! (Píšu tu skoro potmě, takže možná některá slova vypadnou…)
Včera odpoledna byla už se střílením taková situace, že tu přenocovali Páralovi i Novotných (Poz.: „jejich domky jdou do polí a byly tedy více ohroženy střelbou“) . – Měl jsem pořád dojem, že tu Zdenuška byla v pondělí, pak jsem to přesunul na úterý a ono to bylo ve středu ! Nebudu psát zatím, co jsem do této doby neměl napsáno. Zdenka tedy se vypravila zpět do Tišnova vojenským vlakem (asi posledním z Řečkovic), k němuž připjali jeden osobní vůz. Čekali jsme na nádraží asi tři hodiny. Bylo poměrně klidno, jen v městě slabší bombardování. V noci pak, pokud se pamatuji, byl klid. Večer jsme z nádraží šli s Honzou ještě k Matyášům. Chtěl jsem se vyptat na cestu do Tišnova, kam jsem chtěl druhý den jít pěšky. Při svíčce jsme prohlíželi mapu s panem Zdeňkem. Museli jsme u nich také do sklepa, bylo osvětlování a bombardování někde snad u Králova Pole. Pak se to poměrně utišilo.
Nevím, kde jsem přestal, nevidím na to. Když to utichlo, šel jsem s Honzou přes Západ. V Brně byl veliký nový požár – nedalo se zjistit, co hořelo (Poz.:„nahoře z kopce je dobrý výhled na Brno”) . – Byl jsem večer již unaven, ale Honza přece udělal oheň, ohřáli jsme se a něčeho najedli. Spali jsme klidně a byli jsme rozhodnuti jít do Tišnova. Vstali jsme však až o osmé hodině (spat jsme šli po dvanácté) a neměli jsme nic přichystáno. Rychle jsme třídili (co ještě nebylo) do batohů, ale viděli jsme, že před jednou sotva půjdeme. Také nastaly živé přestřelky, stále letadla, takže Honza se teprve k 11. hodině vydal k Matyášům s našimi dvěma králíky a ještě něco nesl. Měl se brzy vrátit, ale už nemohl, protože se stále střílelo. Oběd jsem si dělat nemohl, vzal jsem si jen chleba se sádlem a pak tak po domě ještě ledaco zařizoval. Těžké zrcadlo nahoře mi pomohl sdělat se zdi pan Páral, postavil jsem je jen na podlahu, nechtěl jsem se tam dlouho zdržovat, protože se pořád střílelo a již i na naší ulici se nacházely všelijaké úlomky granátů a zbytky z plechových držáků patron leteckých strojních pušek ležely zrovna před naším domem. Také jsem ještě zbylá vnitřní okna vyndal a snesl do prádelny. Vše ne (zvláště horní okénka), měl jsem toho všeho už dost. Odpoledne přiběhl pan Milíč Matyáš, abych prý šel k nim (Matyášům), že si už Honza netroufá zpět. Moc se mě nechtělo, je to blízko dráhy, ale zase že bych byl s Honzou atd. Tak jsem slíbil, že se vypravím, jakmile to trochu přejde. Bylo to však tak riskantní, že jsem od toho musel upustit. Panu Milíči Matyášovi jsem s sebou dal Honzův batoh, ale bez dek a jiných potřeb, které nemohl (Poz.:„ totiž M. M.”) vzít; jednak, že nemohl otálet a jednak, že od Šabackých měl vézt ještě plný trakař věcí. Tak mám obavy, aby se tam Honza nějak nenachladil. Od té doby jsme se s Honzou neviděli.
Večer a noc jsem ztrávil sám poprvé ve sklepě na skládací židli. Bylo tam smutno a nevlídno. Později i zima na nohy. Byl jsem dobře oblečen, ale měl jsem jen jednu deku. – Teď vidím, že tu Zdenka byla přece jen v úterý. – Tedy ve čtvrtek (včera) jsem „vstával“ asi k sedmé hodině. Snídani jsem si, tuším, ani neohříval, bylo tam trochu černé kávy a k tomu zase chleba se sádlem. První práce byla rozdělat balík, který jsem den před tím udělal z Honzovy velké deky a dal tam některé jeho a svoje věci, mycí potřeby atd. Rozhodl jsem se zůstat tu, kdyby snad někdo od Matyášů přišel, nebo Honza sám, v klidné chvíli, aby to měl připraveno. Tak jsem udělal nový balík, ale zatím to zůstalo tu. – Polekal jsem se, když jsem se také den…
Dál jsem v bunkru nepsal, nebylo možno, zejména, že bylo nutno stále hlídat, běhat sem a tam. Týž den co Honza odešel k Matyášům, přišli v poledne němečtí vojáci (Schupo), byli tu několik hodin a tuším až kolem šesté (střílelo se sem z děl a také z letadel) odešli dále nahoru po obou stranách ulice jeden po druhém. S jedním byla (prý stále) jeho žena (na hlavě vojenská loďka, černý dámský plášť, dlouhé kalhoty). Řekli naproti, že ty domky budou velmi ohroženy a proto se večer k nám přistěhovali Páralovi + … a Novotných.
Píšu po dlouhé době nejméně jednoho týdne. Našel jsem zatím poslení stranu, psanou ve sklepě (Poz.: „byly to vlastně dvě strany“) , ale myslím, že jsem pak ještě něco psal a budu to ještě v „bunkru“ hledat. Nebylo toho však mnoho. (Poz.: „22. 5. jsem konec zápisů z bunkru našel a sem již výše napsal“) . Ještě dnes jsme byli v bunkru, jenže v jiném obsazení. Musím trochu shrnout minulé věci:
V pátek 27. 4. asi o čtvrt na pět večer jsme tu měli u nás v domě prvé Rusy, lidi poměrně malé, většinou přívětivé, jen se rozložili na chodbě; někteří snad dostali trochu vody. Náš chleba nechtěli. Později jsme poznali, že mají výbornou stravu. Mysleli jsme, že je už vyhráno, ale zatím pak nastaly pro nás trapné časy. Než se ruští vojáci objevili, byla tu příhoda s raněným ruským poručíkem (prý velmi statné postavy), který byl ošetřen u paní Hofmannové (na rohu Filkukové). To tu byly asi prvé tanky. Pan Páral tam šel zahradami jako tlumočník.
Jednotlivé skupiny rozptýlených Němců se seskupili v lesích nad Zamilovaným hájkem a několik dní nás ostřelovaly. Také od Medlánek, takže jsme zažili dost krušných chvil a z bunkru jsme dva až tři dny téměř nevylézali a jedli jen studenou stravu. – Ruští důstojníci nám říkali, že to bude za dva tři dny vyřízeno, že je obkličují. Měli však málo pěchoty, takže pracovala hlavně artilerie. Zrovna před námi stálo také dělo v ulici.
Protože u nás byli Páralovi, vystřídalo se v našem bunkru hodně návštěv ruských vojáků, od nichž jsme se leccos dověděli o poměrech v SSSR. (Trapné epizody se ovšem omlouvají prvními liniemi atd.) Slyšel jsem dost věcí potěšitelných a tak jsem zvědav, jak se věci vyvinou u nás. Skoro všichni vojáci jsou velice mladí (20-ti letí poručíci) a dobře živení, informovaní. Proti těm starým Němcům z Schupo, kteří tu byli den předtím, je rozdíl příliš znatelný a výmluvný.
Přestávky mimo bunkr se prodlužovaly a my se museli ohánět, abychom některé nutné věci zachránili (i před dětinností některých vojínů). Gramofon = patifon, hodinky = časiky, baterky atd. I radia, ač proud nejde. Mnoho různých lidí a různé příhody.
Obavy žen, slečna Muzetičová a paní Ramplová také již se chtěli k nám nastěhovat, nebylo však místa (a ony dost náročné), šly pak k Baňarům, nakonec domů. – Osazenstvo vedle u Baňarů, povahy; otvor k nám pro mluvení aspoň (zatím) … Stěhování žen a j. do Brna, (též Palíkovi, od nás dámy z vedlejšího osazenstva). – Všelijaké obavy ze strany vojáků. – První den k večeru hlídka dole ve sklepě – od kulometů (?), „nic se neztratí“ ! – Zmizení klíče od sklepa (na dvůr), cesty po všech zahradách (ploty rozvráceny) – minomet naproti (k hlavní ulici) v zahradě, od nás pozorování, seržant, jeho oběd v pokoji (líh na pálení, rumočka, vaječnice), atd. – Zjistit, kdy jsem byl naposledy v továrně před převratem. Nadobro mi to vyšlo z paměti.
Od Honzíčka jsem byl odtržen a bylo mi někdy úzko, zvláště když se pak Němci posunuli více k Mokré Hoře a dokonce tam kterýsi den střílely pověstné katušky. Však jsem se při vzpomínce na něho i na ostatní naše drahé těšil vždy slovy žalmu: „Milosrdenství Boha silného trvá každého dne“.
Včera, 4. 5. v pátek ráno, se tu konečně Honzíček objevil. Noc před tím jsem nespal v bunkru, ale na podlaze u Páralů se seniorem i juniorem. Měli pěkně zatopeno, večer nás tam navštívil nadporučík, bydlící dole u paní Novotné, (agronom, inteligentní), a pěkně nám vykládal. Čeká prý, že za několik dní může být konec. Však již ti němečtí pohlaváři skoro všichni skončili. Také Mussolini.
Tak včera ráno přišel Honza a už mi byl veseleji. Jenže on teď má plnou hlavu Alenky. Zdál se mi vyhublejší, ale je celý, díky Bohu ! Za ním přišli Matyášovi mimo pana inženýra a Zdeňka a s nimi ještě dvě sestry Wildovy (jedna z nich provdaná) a zůstali u nás přes den i noc v bunkru. Byli polekáni tím, že tam u nich stavěli kanony a vojáci prý jim říkali, že okolo vše bude „kaput“ od nepřátelské palby. Střílelo se dnes také z německé strany, ale jen několik ran granáty.
Je den, právě když Honza s jinými „sezvanými“ kopal jámu pro koně (pan. řídící Honc: „Tak pudem na toho koňa …“), který tu byl před několika dny při střelbě zabit. Bylo to ráno asi v devět. Pak se rozprchli a Honza šel asi o čtvrt na jedenáct do Brna na farní úřad. Tam česko-ruský nápis, ale senior Hájek dosud nepřišel. Zítra, v neděli odpoledne, mají být Služby Boží. Honza ještě neví, jak to zařídit. Hájek se má prý dnes vrátit, ale není to jisté.
Odpoledne, když si po obědě (který nám poskytla paní Novotná – fazulová polévka a rýže s rajskou omáčkou – my jsme jí na zítra dali brambory) chtěl Honza odpočinout po nezvyklé cestě, přišli zas pro něho – na toho koně. Byl tam asi hodinu, až se jim to podařilo dokončit bez rušení. Pak si teprve unavený Honza mohl v mé posteli odpočinout. Chceme spát již nahoře, je teď odpoledne klidno, jen sem tam Rusové vystřelí.
Odpoledne jsem byl podívat se na hlavní ulici. Není to tak strašné, jak vykládali. V příčných uličkách a též na hlavní vozy jednotlivých oddílů s vojáky kolem. Posvačili jsme chléb a Honza se šel podívat k Šabackým.
Včera přinesl Honza od Šabackých pro mne balíček machorky. Až jsem se pak styděl, jakou jsem z toho měl radost, ačkoli je to docela ubohá věc. Z těch věcí, které jsou nám dány ke skutečné radosti, máme často radost mnohem menší ! U Šabackých šijí jakýsi kožený kabát pro ruského důstojíka a má být hotov v noci o 2. hodině.
K večeru (včera), již za šera, začla tu od nás kanonáda, ale podle všeho nebyla opětována nepřítelem. Večer jsme si pak s Honzou zatopili v „mém“ pokoji a uvařili na kamnech čaj. Dalo nám to práci, než jsme vodu přivedli do varu, ale zato jsme měli krásně teplo – až přetopeno. Venku stále zima, kolem 10 stupňů a tak nám to bylo docela milé. Honza spal po dlouhé době poprvé mimo bunkr.
Včera odpoledne se doneslo, že dr. Smutný a ostatní z té kolonie se musí vystěhovat. Je to trochu divné, že ty Němce nemohou už jednou vykouřit z blízkosti Brna. Někteří lidé mají také obavy, aby snad nějací němečtí partyzáni nás tu v noci nepřepadávali z blízkého lesa. Naši ochránci – ti důstojníci naproti se svými strážemi (na autě měli pětimístné číslo) se včera odpoledne najednou odstěhovali a jeli někam ke Královu Poli. Tu již nejsou, takže náš blok je osamocen. To vše nám také dělalo včera večer starosti (jsme tu v celém domě sami dva), protože jak jsme se přesvědčili, sotva bychom se někde v sousedství dovolali rychle pomoci, kdyby přišlo více lidí. Ale noc minula, díky Bohu, klidně a dobře jsme se v teple vyspali. Chtěl jsem se ráno pěkně celý umýt, ale zatím to nešlo. Ráno nás zburcoval Milíč Matyáš, přinesl nám zpět králíky, protože prý tam vojáci, kteří dříve byli tu někde u nás, velmi drancují, pak že nemají pro ně dost krmiva a konečně, že se budou muset patrně sami stěhovat, jak mnohým jiným v jejich sousedství bylo nařízeno. Je to už zdlouhavé; konečně vojenské vedení má jistě své plány. (My se na to díváme více jen z našeho hlediska.)
Večer prý přijel do Brna veliký transport vojska, mezi nimi Rumuni a měl jít za tmy hlavní silnicí ven. Slyšel jsem pak skutečně, že se tam něco „stěhuje“. Sotva Milíč Matyáš odešel (u nich prý bylo v noci hodně živo – střelba), dal sem Němec svých nyní již obvyklých pár ran a zase je ticho. Naši jakoby na to ani nereagovali. Včera odpoledne a ještě dnes ráno prší a tím se nálada také trochu stlačuje. Po domech tu zas chodil ten voják, co nás předevčírem opilý obtěžoval. Pan Páral mu dal důtklivé napomenutí.
Honza si připravuje kázání, kdyby je dnes měl mít. Je neděle, den Páně. Kéž by Pán Bůh dal, abychom dočkali klidnějších dob a abychom měli vždy radost z takových shromáždění, kde se zvěstuje čisté evangelium Kristovo.
Ráno jsme pro jistotu s Honzou pobyli trochu v bunkru, protože ty německé granáty nám tu svištěly moc blízko. Snídali jsme kousek chleba se sádlem a hodláme si pak ohřát čaj nebo kávu. S Honzou je mi teď veseleji, mělo by nás tu však být ještě víc.
Honza se včera před obědem a po něm připravoval na kázání, protože neví, přijel-li již pan senior. Obědvali jsme zase u Novotných; nevím jak jí to oplatíme. Zatím jsme jí dali jen jednou brambory, jinak nic nechce (prý jsme se jí ujali, přijavše jí do našeho bunkru), a prý si to pak vyřídí se Zdenkou.
Odpoledne šel Honza do Blahoslavova domu a před tím se stavil za Alenkou v Králově Poli. Přišel až k osmé hodině (podle ruského času – o 2 hodiny dopředu proti normálnímu). – Měl skutečně kázání o 5. hodině a bylo dost lidí. Měl tedy poslední kázání za německa a prvé za osvobození. Přinesl zprávu o přidělení budov německé evangelické církve naší církvi. – Hodiny prý se budou zase počítat jako v protektorátě.
Večer jsme si udělali čaj (Honza), já jsem zajistil dveře a šli jsme dost brzo (asi o půl desáté) spat. Večer se dost střílelo.
Ráno se tu již ukázali Rumuni, Rusi (dělostřelci) šli do Králova Pole a budou prý postupovat směrem na Soběšice. Dopoledne ještě němci zase stříleli, sice v přestávkách celkem tak asi 12 – 15 ran, ale je to nepříjemné. Spravoval jsem plot, na pěti místech vyvrácený jak od lidí, tak od granátů, a při tom také jsem byl dvakrát vyrušen. Obědvali jsme u Novotných. Honza si teď lehnul, chce odpoledne na chvíli do Králova Pole. Před druhou hodinou zde před námi zastavili Rumuni s dělem a odpočívají tu.
Šel jsme pohovořit se sousedy u garáže naproti. Tlačili jsme právě auto pana Palíka dovnitř, když zase začli Němci střílet, dali (ke 3. hodině) jen asi tři, čtyři rány. Pobyli jsme tedy chvíli v garáži. Jde prý o Vlasovce a Volksturm. V Německu prý se už nebojuje, jen v protektorátě. Rosice prý přešly zase do německých rukou a dělostřelectvo, co tu bylo, prý tam někam jelo na Žabovřesky (tedy na Soběšice). Také dnes bylo slyšet ruská letadla, která se tu již dlouho neukázala.
Honza odešel do Králova Pole, staví se u pana Sklenáře a Tišnovského (Poz.: úředníků „Svetu“) . – Sotva jsem si to napsal, zase rána a za chvilenku jakýsi úlomek uhodil do vnějšího rámu okna „mého“ pokoje. Podíval jsem se pak a vidím, že skleněná střecha před oknem je na dvou místech prostřelena. Dosud byla zachovalá. Zdá se mi, že je to od granátu, který vybuchl někde více vpravo, možná i dost daleko. Rána, úměrná proražení té střechy, nebyla slyšet, o rám to bylo docela jemné. Snad tedy to sklo bylo rozbito dřívějšími dopoledními ranami.
Nesmím zapomenout zmínit se znovu o dobrotě paní Bedřichové. Přinesla nám dnes zase skoro 1/2 bochníku svého domácího chleba a kus makové „housky“. Chce nám ještě udělat hovězí guláš. Nemůžeme však najít kmenovou listinu (Pozn.: „na odběr lístků na potraviny“) , patrně jí má Honza v batohu, který nechal ještě u Matyášů a teď se tam nedá jít.
Včera přišel Honza až k večeru. Byl též u Benů, je tam vydrancováno (donesl odtud včera můj zimník), všechno rozházeno, nemusí ani moc scházet, ale spoušť a špína. Také u sklenářů (hlavní ulice čís. 30) je prý vydrancováno. U Tišnovských byla doma jen paní. Byl tu pan Zezula a říkal, že si každý osobně má vyzvednout v továrně potvrzení. Pan Čapka a Mazůrek už prý v kancelářích dělají pořádek. Honza přinesl zprávu o úplné kapitulaci Německa. Naši Němci tu stále v přestávkách střílí. Večer Honza udělal čaj, k tomu jsme měli chléb se sádlem a pak byl již čas k spaní. Měl u nás spat jeden rumunský hejtman, dal jsem proto do ložnice lepší postlanku, utřel tam trochu prach, pak jsem vymyl umyvadlo, jak se dalo a čekal jsem. Usnul jsem ve skládací židli a pak se teprve asi ke 2. hodině v noci uložil do postele. Milý hejtman nepřišel a já jsem se nezlobil. Ti Rumuni sem přijeli na ulici s dělem a velkým nákladním autem včera ve dvě hodiny po poledni. Jsou to velice slušní lidé, disciplinovaní. U Páralů v prvním poschodí byl nějaký důstojník (neviděl jsem ho) a tomu tam voják zařídil rádio. Jde o jakýsi výzkumný (výzvědný) oddíl. Tuším, že ještě týž den, rozhodně však dnes ráno už pálili do nepřítele. Tedy zase jakási činnost. Noc byla klidná a ráno dali Němci jen pár ran, pak byl klid až skoro do dvou odpoledne, zcela mírový, krásný, slunný den. Najednou zase ten německý ostrůvek se ozval a Rumuni mu teď dávají trochu hustějiší palbu.
Honza šel ráno do kanceláře a obstaral si potvrzení o své práci. Já chci jít zítra, bude-li klid, podívat se (pěšky ovšem) do továrny. Je to velký výlet. Teď mám ještě starost o králíky.
Včera odpoledne ještě Němci stříleli, jeden granát padl zde doleji Na žlebcích prý doprostřed ulice a zabil dva civilisty a jednoho vojáka. Také prý někde nahoře na rozcestí (kam nejvíce střílejí) byli dva lidé zabiti. Jsme s Honzou dost opatrni, ale máme přec jen různé menší pochůzky (pro vodu atd.), takže jsou stále starosti. Odpoledne jsem zalepoval skla ve skříni v „mém“ pokoji a v kuchyni a k večeru Honza dělal večeři: kávu, k tomu malou paštiku, a pak ještě uvařil brambory, které jsme si vzali s troškou nakládané zeleniny. Když si po půl desáté Honza lehl a já zatím uvelebil ve skládací židli, vyprávěli jsme si o pobytu v bunkru asi do 10 hodin. Já jsem se pak probudil v židli asi o půl druhé a šel si lehnout do postele, kde se mě (pro zimu !) nespalo ani tak dobře jako v židli.
Včera odpoledne se tu objevili další Rumuni s různými vozy a zalehli obě strany ulice; bylo to jako o koňském trhu. Dnes ráno asi o 6. hodině začla od nás kanonáda asi hodinová, ale pořádná. Němci se svým dělem již neozývali. Prý byli zahnáni na 10 km. Včera se vykládalo o míru a dnes o půlnoci má ustat všechen boj. V noci nás probudila jakási hudba, mysleli jsme, že Rumuni hrají na „patifon“, ale ráno jsme se dověděli, že ve 3 hodiny vyhrávali v Brně na oslavu míru. Také záblesky, které jsem pokládal za nějaké signály z naší fronty, byly prý od ohňostrojů v Brně. Dnes má přijet Beneš a zítra má být nějaká sláva.
Honza pekl dopoledne (a sám udělal) bramborové placky, protože nám už chleba došel. Pak šel ještě k Matyášům pro svůj batoh (tam dole prý ráno ještě Němci stříleli, byli prý vzdáleni jen 500 m), kde šťastně nalezl i kmenový lístek a ještě po poledni vyzvedl naše nové potravinové lístky.
Odpoledne musel však zas na nějakou kopačku ! Teď po 4. hodině odpolední zase tu naši najednou začli střílet z děla, tedy ještě se ti Němci nevzdali. Před polednem jsem si vypůjčil od Páralů Šteflovu detektivku a přečetl ji (paní jí četla v bunkru) Asi o půl čtvrté jsem dnes vyvěsil náš československý prapor, který mi přešila slečna Novotná. Nenašel jsem klíč od balkonu, tak jsem prapor dal z okna bývalého salonu, pokrytého nyní úlomky skla.
Také jsem dnes četl první číslo nového listu „Čin“ (soc. dem.) z 8. 5. 1945 – první nové české noviny, které jsem náhodou dostal do rukou. Znepokojující byly včerejší zprávy o pražských bojích. Vzpomínáme na Amose.
Honza přišel včera až před šestou hodinou večer z práce. Pracoval za vedení rumunských důstojníků pod Ivanovicemi tam, kde býval dole mlýn. Mostek tam Němci vyhodili i s mlýnem, rumunští vojáci tam tedy stavěli nový. Byl tam obrovský trychtýř a naši lidé uvolňovali původní starou silnici. Zatím se jezdilo po druhé straně (od Brna nalevo od nové silnice). Večer se pak Honza pustil do přípravy večeře. Od paní Bedřichové jsme dopoledne dostali polévku a hodně hovězího masa, takže jsme to měli k večeři se zbytky chleba (který jsme na plotně trochu rozpekli) a s bramborovými plackami. Zbylo nám ještě polévky i masa na dnešek večer. Obědy máme dobré u paní Novotné. Jsem zvědav, jak to pak budeme vyrovnávat. Večer jsme chvíli pozorovali, jak v Brně vystřelují bílé i červené rakety a asi o půl desáté jsme šli spat (já zase do židle asi do půl dvanácté). Povídali jsme si jen chvilku, Honza brzy usnul a já také. Večer odjely rumunské vozy s „plachtami“ a ráno i to veliké auto, takže teď dopoledne je ještě jen jakýsi trén doleji Na žlebcích.
Včera celý den se po polích před námi páslo plno koní na osení. V noci i dnes ráno úplný klid. Jen snad dvakrát jakési vzdálené výbuchy, snad zneškodňování min. Ráno Honza odešel na faru (Blahoslavův dům) a chce se mimo jiné stavit u pana Elise, zda by se nedalo večer vzkázat do Rovečného nebo dovědět něco odtud. Vzpomínáme stále na naše drahé lidi a prosíme Pána Boha, aby je tam opatroval.
S Honzou jsme si automaticky rozdělili úlohy, on vaří a já uklízím. Dole jsem to v pokojích, na chodbě a v kuchyni jakž takž vyčistil hlavně od skla. Zbývá veranda a dvorek i zahrádka. Nahoře je to celkem ponecháno ještě, jak bylo po boji. Jen jsem v bývalém saloně vymetl cestičku k oknu k praporu. Ryby mě hynou chladem. Nevím, co bych měl dřív dělat, měl bych na vzduch do zahrádky, tam je práce též plno, ale zase bych neslyšel, kdyby se k nám někdo dobýval. Nahoře nechci také moc uklízet, hlavně aby se nám tam zase nějací vojáci neusadili a pak to budeme stejně nějak předělávat, nehledě na to, že sám mnoho nepořídím a pak, jak je už vidět, nechce se mi samotnému do takové práce a snad také, aby naši, kdyby Pán Bůh dal a oni se sem nějak dostali už v těchto dnech viděli, jak to vypadalo. Patrně však budeme muset s Honzou aspoň v jeho pokoji uklidit koberec, který je plný smetí a omítky.
Zítra chci jít do továrny, bude-li Honza doma, protože bych nerad nechal domek samotný; je přístupný rozbitými okny hlavně z dvorku. Pustil jsem se dopoledne přece jen do zahrádky. Nejprve jsem okopal Petrův záhonek, který zůstal celkem ušetřen. Pak jsem sebral polámané kusy kordonů – je jich polovina zničena – a dále jsem zaryl cestu přes záhony, kterou tam vyšlapali vojáci. Mnoho mrkve je zničeno. Ještě to nemám hotovo. Konečně po obědě (když jsem hned po obědě se šel podívat do starých Řečkovic, kde nejvíce utrpělo nahoře rozcestí a řada domů dále napravo podél hlavní silnice k České a pak také hodně kostel a zámek), jsem si nejprve zhruba načrtl, jak to vypadalo v bunkru, a pak odstranil vnitřní zatlumení okna v něm (matrace) a vnější opevnění (bedna s hlínou, opřená dvěm trámci). Pak jsem přerovnával dřevo na dvorku, aby mi nevyvrátilo plůtek. Je už málo dřeva, budeme muset topit klestím, které jsme přestěhovali do zahrádky. Nejprve však je budeme muset svázat do otýpek.
Honza šel odpoledne na jakousi manifestaci, která má být v Brně o 5. hodině. Celé dopoledne byl v úřadě a též v Králově Poli za Alenkou.
Včera odpoledne šel Honza (s Alenkou) do Brna na manifestaci, bylo tam moc řečí, nejlépe snad mluvil Uhlíř a Lekavý a pak američtí letci. Přišel až k 8. hodině Já jsem zatím vyklidil půl dvorku, urovnal dřevo a vyčistil verandu. Večer Honza ohřál ještě druhou část polévky a masa od paní Bedřichové a uvařil čaj. Zbytečně jsem mu trochu vyčítal pozdní příchod atd. Šli jsme spat trochu dříve, kolem desáté, protože ráno jsem chtěl do továrny. Vstali jsme dnes už po šesté, já se oholil, ale než jsem se vypravil, bylo 8 hod. Šel jsem přes jeden a půl hodiny, prohlížel cestou zkázu některých domů, všude spousta prachu, mnoho vojenských aut. Šel jsem po Kolišti, Francouzskou a Cejlem. Mostek na Radlase byl zbořený, musel jsem tedy od něho nalevo podle dráhy na zábrdovický most. Továrna (Svet) je téměř nepoškozená. Můj stůl i trezor nedotčen. Ohlásil jsem se (zápis ve vrátnici, v pondělí budu mít přihlášku již potvrzenu), setkal jsem se i s ředitelem Dvořákem (bude prý zatím ponechán, Richtři patrně odstaveni) a dověděl se, že zasedá právě zatímní závodní výbor, kde je již pan Čapka. S panem Mazůrkem jsem mluvil, má tam také jakousi činnost a říkal, že mne snad přiberou co poradní hlas. Oni tam byli hned po převratu. V pondělí má začít zkušebna + opravna. Chci tam jít, ale každý den pěšky nemohu (řediteli jsem o tom řekl, nabízel mi dokonce někoho na pomoc). Cesta nazpět mne v tom žáru a prachu velmi unavila. Šel jsem s panem Jochmannem a to přes Velké náměstí a kolem vyhořelého Německého domu, pak Lužánkami a zachovalou Dlouhou. Domů jsem se dovlekl asi o čtvrt na dvě a hned jsme u paní Novotné obědvali. Věnovala nám také kus chleba. Teď Honzu zdržuje zase ta podivná žena z kostela a on se jí nemůže zbavit. Má mnoho práce, dělal dopoledne placky, připravoval kázání, uklízel atd. a ještě chce pro chleba.
Honza včera odpoledne donesl 1/2 bochníku chleba (stál tam skoro 2 hodiny – četl při tom), já jsem trochu odpočíval po své cestě. Brzy jsme večeřeli, čaj a kousek toho sušeného vuřtu a chvíli jsme seděli na zahradě a trochu četli. Brzy se setmělo, v městě zase chvíli stříleli prskavkami, byli jsme se sousedy na ulici; přišel náhodou doc. Skutil hledaje mistra Měřínského (kominíka), Honza ho tam zavedl a pak ještě vyprovodil. Přirazil dveře, neměli jsme klíče, pomohl paklíč pana Rafula, který mi podala paní Páralová. Šli jsme spat před desátou. Paní Páralová se dověděla, že Rusi prý tu v Řečkovicích zase budou ubytováni a tak nás trochu pojala starost.
Ráno jsme vstali před sedmou a Honza se po osmé vypravil do kanceláře. Před tím si sám spravil punčochy (a já trochu ty staré černé kalhoty, abych si mohl dále spravit staré šedé), napsal také stručný dopis pro Zdenku (maminku), kdyby snad někdo od Elisů (nebo jejich známých) se mohl dostat do Rovečného.
Honza dal včera panu Elisovi psaní, potkal ho na ulici. Zatím však odpoledne přišla Alenka a donesla dopis od Zdenky, že jsou v Rovečném a zdrávi – díky Bohu ! Přijel totiž dopoledne na motocyklu pan Drlík z Rovečného a před polednem zase odejel. Nebylo času nám vzkázat, proto u Matyášů dopis otevřeli a paní Matyášová napsala, co je s námi. Byli jsme velmi rádi, že se tak brzy o nás doví. Zdá se, že v Rovečném to proběhlo hladce. Kéž by se Pán Bůh i nadále smiloval a oni šťastně se dostali domů ! Původně psal asi dopis Ota Fleischer, má velké starosti o své věci, zdá se mi to velmi malicherné.
Odpoledne přijel do Brna Beneš a prý tu bude několik dní. Z nás nikdo do města nešel, jednak jsem tím všelijakým běháním unaveni, a pak se proslechlo, že snad Beneš pojede přímo do Prahy. K večeru přišla bouře, trochu též pršelo, osvěžil se vzduch, plný prachu. V Řečkovicích jsou prý v Sokolovně zase Rusi, je tam klid. Dva vojáci se prý pokusili o nějaké rabování, byli však odvedeni na své velitelství a budou potrestáni. Tak snad už zde bude opravdu pořádek.
Na hlavní ulici jsem viděl odpoledne nějaký ruský trén v horku se vléci k České, mnoho přípřeží bylo českých, většinou lidé na vozech (vojáci i civil) klímali. Před tím viděl Honza velké kolony ruského vojska s hudbou pochodovat týmž směrem. Němci jsou na několik dní (patrně kvůli Benešovi) internování.
K večeru mnoho všelijakých zajatců se ploužilo v prachu k městu s různými ranci. (Čekal jsem před bouří u Hrubešů na noviny, musel jsem však utéci a později je donesl pan inspektor Páral).
K večeři udělal Honza čaj, k tomu kousek vuřtu, chleba a bramorový placek. Spat jsme šli už před půl desátou, nespal jsem však mnoho a Honza také ne. Kupodivu jsme dříve v těch rušných a nejistých dnech spali lépe ! Mnoho jsme vzpomínali na naše drahé a děkovali Bohu.
Ráno jsme posnídali, oholili se a Honza šel s Alenkou do kostela. Odpoledne má mít kázání. Já chci zůstat doma, jednak hlídat, jednak mě zase zítra čeká namáhavá cesta do Židenic. Teď (je po 10. hodině) chci si přečíst kázání a oddíl z bible. Těším se, až zase budu moci do shromáždění. – (Přečetl jsem ze „Slova nad světem“ kázání na dnešek i na Nanebevstoupení, dále Luk. kap. 24 a zazpíval si několik písní z kancionálu.
(Včera jsem nezapisoval.) V neděli dopoledne, asi o půl dvanácté, čekání na noviny u Hrubešů v zahrádce. Odpoledne jsem četl Kroftova „Mitmánka“, Honza pak šel do Blahoslavova domu – měl kázání. Já jsem zatím doma hlídal a přečetl jsem si Fil. 2 aj.
Do zahrádky před domem Páralových položilo prý nějaké děvčátko odjištěnou minu, kterou našlo na smetišti. Po polích i jinde (zvláště v lesích) je plno různého nevybuchlého střeliva. Bude nutno být dlouho velmi opatrným, zvláště děti se musí poučit. Zatím to vypadá tak, jakoby se toto nebezpečí podceňovalo. Nejprve se zjišťují a zneškodňují velké miny po lesích a jejich výbuchy, někdy velmi silné, ohrožují stále ještě naše okna.
Včera, v pondělí, ráno, jsem šel do továrny a vyzvedl si tam potvrzení o zaměstnání. Protože elektriky ještě nejezdí a cesta je pro mne velmi namáhavá (často se ozývá pak revma dole v nohách), dojednal jsem s někteými členy závodního výboru, že by mi práci poslali po poslu do bytu. Tentokrát mě cesta tak neunavila, protože jsem nešel městem (zde po hlavní ulici), nýbrž poli, okolo Brno-Královopolské a Černými Poli. Jenže mne nahoře (v Černých Polích) ruský voják nechtěl pustit kolem kasáren a tak jsem si zašel. Nazpátek zase jsem se již v Řečkovicích dostal do jakéhosi zahradnictví, všude samý drátěný plot (patrně dopoledne udělaný) a tak jsem si zase trochu zašel. Jinak však, že nebylo na cestě tolik prachu, byly mnohé části cesty velmi osvěžující. Představil jsme si, že jdu někam do Semtěše. Skřivánek, zeleň atd., zkrátka, nebyl jsem ani moc unaven. – Na cestě: všude plno zajatců, zvláště v Černých Polích (koupání v nádrži), a také zde všude kolem Ponávky.
Pak jsem si udělal pohodlí a četl Khásovu „Sebranku“, později Jagrovu „Živnost na 4 kolech“. Odpoledne přišel Bena pěšky z Nové Vsi u Křižanova, kde celá jejich rodina převrat dobře přežila bez bojů. Přišel se podívat, jak to u nich vypadá. U nás si odpočinul a pak jsem s ním šel k nim. Všechno přeházeno a až na brambory a dřevo i zavařeniny celkem mnoho neutrpěly. Domek je celý až na tabule oken a na jednom místě porouchanou střechu – nad schodištěm, kam zatékalo při deštích. U nás je střecha celkem neporušená, zato však odpadové trouby z ulice u nás i u Palíků jsou prostříleny a voda při dešti se vylévá po zdech. Právě tam je stejně dost vlhko, takže se to bude muset co nejdříve nějak aspoň zatímně spravit.
Honza šel před večerem k Matyášům, já jsem trochu četl, pak jsme si uvařili i s Benou čaj a šli spat; však už bylo půl jedenácté. – Honza už v neděli spal vedle v ložnici na posteli u zdi a Bena dnes na dřívějším svém místě za klavírem na slamníku na zemi. Prý se mu dobře spalo.
Dnes ráno jsme vstávali po 6. hod. Honza uvařil kávu, já se s Benou oholil a pak jsme uklízeli. Honza odešel do kanceláře a odpoledne má pomáhat tetám stěhovat se na Dlouhou do domu Wurmovic, takže přijde až večer. Bena zatím pořádal svůj vybrakovaný koš v komoře (Poz.: „měli jej u nás schovaný přes převrat, a měli jsme jej co bránit“) a zjistil, že vcelku nic nechybí. Patrně byli ti pachatelé tehdy vyrušeni včas. Bylo to za dne, právě se tehdy střílelo a když mě na ten čin paní Páralová upozornila, naházel jsem, jsa skrčen jako pidimužík (koš byl tehdy na verandě, byl veliký, plný různého jemného prádla apod.), věci zpět do koše jak se dalo. Při tom nebezpečí jsem to nemohl kontrolovat, ostatně jsem ani nevěděl, co vše v koši je. Koš jsme pak přetáhli do sklepa.
O jedenácté hodině odešel Bena dělat pořádek doma a přijde prý odpoledne v šest hodin k nám.
Nevím ani přesně, co všechno jsem předevčírem ještě dělal a co všechno se událo. Četl jsme patrně chvíli a pak se zabýval zahrádkou. Okopal jsme, co ještě nebylo, a pak zaléval, což trvalo moc dlouho, nečistá voda z nádrže, ucpávání konví. Jahody nemám okopané, je tam půda tak tvrdá, že s tím nemohu hnout. Z toho důvodu také nemohu ještě zahladit stopy příčné cesty, kterou tam přes záhony vyšlapali vojáci.
Bena pak šel ještě za panem Chromým, přišel dost pozdě, byl unaven a tak jsme celkem potichu šli spat. Honza přišel pozdě, pomáhal tetám stěhovat, byl jsem také jaksi mrzutý. – Včera jsme vstali brzy, asi o šesté. Bena šel do úřadu s panem Chromým. Honza kromě jiných starostí s našim hospodářstvím (voda atd.), šel také dvakrát nakupovat, měl hodně práce, takže byl volný pro přípravu na kázání až po jedenácté. Pomáhal mi také při úklidu a „stěhování“ v dolních pokojích. Přendali jsme postele do „mého“ pokoje, kde je klavír, aby našim milým nebylo zima; nevím, jak s tím budou spokojeni. Nehodí se valně „ložnice“ do „hudebního“ pokoje, ale nouze tu naučila Dalibora housti. Sestavení není tak hrozné, jak jsem se obával, není však také zrovna vábné. Zato získal velmi pokoj do ulice, do něhož jsem přemístil svou postel. Kdyby místo ní byl gauč, byla by to prima jídelna i pracovní pokoj, respektive shromaždiště rodiny. Stůl je uprostřed (větší, zatím rozložený – „broukařský“) a kolem je dost místa pro naši rodinu. To bylo jakési opravdové centrum, kterého jsme dosud velmi postrádali. Netrvám ovšem na tomto přeskupení, kdyby se to Zdence nelíbilo. Myslím, že bude mít totéž pro i proti, jako já.
V práci jsme setrval až do pozdního odpoledne, neboť jsem zároveň oba pokoje důkladně uklízel, žíněnky ze všech postelí aspoň trochu vyklepal, umně pomocí nařezaných špalíků zvýšil „hladinu“ již více méně „propadlých“ žíněnek, zápolil s množstvím prachu všude, i na skříních (ještě z válečných dní usazeného), a tak jsem byl nakonec velmi unavený.
Honza šel odpoledne k Matyášům, přišel dost pozdě (k 8. hodině) a pak do půl jedenácté (nebo déle) poslouchal reportáž o příjezdu Beneše do Prahy (odpoledne jel tu Řečkovicemi, někteří sousedé ho viděli, Bena též – na ulici Pod markrabstvím (Pozn.: „dnešní Banskobystrické ulice“) , pak teprve jsme dělali (Honza) čaj, prvý den svítila také elektrika (počáteční stav na počítadle cca 1740), přesto však v kuchyni kvůli zatemnění jsme svítili jen svíčkou a šli jsme spat až k 1. hodině ! Chvíli jsme zas po dlouhé době poprvé četl v posteli, ale jen chvilenku. Nesmím zapomenout, že ráno byla první práce vysvobodit po šestiletém vězení několik knih, o které bych byl nerad přišel, ze skrýše na půdě. Byly všechny dobře zachovalé, některé však byly buď úplně prosty obalů, jiné (zvláště které je měly z novin) měly obaly prokousané nebo zpola „sežrané“ asi od myší. Jinak však byly čisté, jen některé se trochu umazaly od sazí, když jsem je vyndával.
Dnes ráno jsme vstávali kolem půl sedmé. Bena musel do kanceláře na jakousi schůzku s podivným dirigentem jejich filiálky zde a Honza na farní úřad. Vzpomínám na Zdenku a Petra (ovšem i na Daďku a její rodinu) a čekáme je každý den. Kéž se s nimi shledáme ve zdraví a dobré pohodě ! Jednak se nám ovšem stýská, jednak má ta domácnost a celý náš život docela jiný „břink“ s nimi.
Včera v poledne jsme naposled obědvali u paní Novotné, teď před svátky čeká návštěvu bratra a má mnoho uklízení. Bylo to od ní hezké, že se nás tak ujala a nechce nic, ač to bylo celkem po 14 dní (27 obědů), prý co by si byla počala, kdyby nebyla mohla být u nás v bunkru. Však Zdenka to s ní nějak dá dohromady (a také Jiřinka, její dcera, by měla něco dostat za přešití praporu).
Po poledni přijel Slávek. Jel z Jimramova na traktoru o 5. hodině ráno. Byli s Daďou v Ubušíně a jsou tam ještě. Vyprávěl nám o setkání s partyzány v noci, když se stěhovali z Tišnova do Osyk. Však odpoledne donesla Alenka dopis od Zdenky a Petra, kde se také o tom zmiňují, Petr to chce napsat, jeho psaní také má svůj švih, není to už žádné dětské povídání. Dopis sebou vzal k Matyášům pan Drlík, který se už přestěhoval do Brna. Přijel prý autem (!), naši však zatím nemohou nic sehnat, ale prý snad pojede autobus do Skalice, takže by se dostali do Blanska nebo Adamova vlakem, pak pěšky. Chtějí si však něco dévézt a tak nevím, jak to půjde. Nezbývá, než trpělivě čekat.
Slávek šel odpoledne do města, měl mnoho pochůzek a přišel až asi v devět večer. Vyprávěl také, jak to bylo rušné v Ubušíně. To by měla vypsat zase Daďa. Náš vnouček prý dobře prospívá, je opálený a má dva zuby.
Bena přišel také někdy po poledni, zvolili si závodní výbor, do Plaňan nemusí (pracoval u Plaňanské pojišťovny), celkem byl tedy včera spokojenější. Pak šel ještě dělat dále pořádek doma a přišel večer.
K večeři jsem měl jen čaj a Adsorgan, patrně jsem si včera nějak nachladil žaludek nebo trochu zkazil kouskem starého salámu. Dnes je mi již lépe. Večer jsme ještě dost dlouho vykládali a šli spat až po jedenácté. Bena a Slávek se chystali ráno na cestu do Tišnova tím traktorem. Vstali dnes o půl páté a na cestu se vydali. S traktorem to není jisté, bez něho by šli spolu pomalu pěšky. Vstal jsem s nimi, ale pak jsem si ještě asi do sedmi lehl, nespal již však. Ráno pak jsem uklidil oba pokoje, Honza uvařil snídani a pak si šel připravovat kázání.
Včera odpoledne jsem se chvíli bavil s „..???..“ v „Chapin“, moc jsem toho však neprohlédl. Honza vařil bramborovou polévku, k tomu jsme měli zbytek konservy a každý jedno vajíčko (oboje od Slávka) a dobrý chléb (také od Slávka), k večeři čaj a zase ta uvařená, dobrá vajíčka (z téhož pramene). Odpoledne jsem četl „Evropa, jaká je“ a Honza tu byl s Alenkou od 4 do 8 hodin. Jinak se hodně času ztráví všelijakými domácími pracemi. Když se vařila polévka, myli jsme spolu část nádobí, před tím jsem řezal a štípal dřevo. Mám také nastarosti králíky a uklízení, Honza vaření, vodu, nákupy. Spat jsme šli kolem desáté – pak ještě četli.
Ráno šel Honza do úřadu, také se hlásit (resp. vyřídit záležitost o hlášení k pracem) a eventuelně i obstarat nějaký nákup (snad hlavně maso). Já jsem začal zase s „...???..“, ale stále musím myslet na naše vystěhovalce, kdy asi se tu ukáží. Už od pondělka je vyhlížím, mnozí už přijeli i auty, dnes tu zrovna v ulici už ráno bylo nákladní auto až od Nového Města. Práce by tu bylo ještě s odklízením válečných stop, zejména oprava tolika rozbitých oken, nasazení vnitřních oken, úklid poschovávaných i všelijak přemístěných věcí, atd.
Měl bych také do továrny, elektriky však dosud nejezdí. Tak na mnoho věcí myslím, ale nějak se nemohu řádně do práce opřít, pořád jen čekám a čekám na ty naše drahé lidi. K obědu jsme měli bramborovou polévku od včerejška a jednu masovou konservu s chlebem (od Slávka) a k večeři zase ještě tu bramborovou polévku, kterou jsme rozhojnili ještě polévkou nudlovou „konservou“, dále vajíčka na tvrdo a chleba (ještě od Slávka). Odpoledne jsme trochu žehlili prádlo a pak šel Honza pro maso a noviny. Maso pak přes dvě hodiny vařil na zítra (po poradě s paní Novotnou). Na vážnou práci není ještě mysl hotova, četl jsem proto ještě tu „Evropu“. K večeru začla bouře pršelo. Jinak to sice vítáme, ale ten náš nešťastný prostřílený okap nám ničí domek. Za deště se tu objevil Ludvíček. Šel k Medlánkám kontrolovat nějaký sad Konečných. Pomohl nám také s žehlením límce, ale brzy v přestávce mezi dešti zase na kole odjel domů.
Podle novin mají ode dneška jezdit pravidelně vlaky Zábrdovice–Havlíčkův (!) Brod. Tak by byla zase jedna nová možnost, jak by se naši dostali domů. Dnes mluvil Honza s lidmi z Rovečného, kteří přijeli na traktoru a říkali, že naši snad brzy přijedou. Pan rada Fleischer prý shání auto, potřebuje prý dceru (Alenku) dopravit do nemocnice. Z jiného pramene jsme doslechli, že je nějak nemocná a tamní lékaři prý nevědí, co to je.
Včera jsme šli spat asi o půl jedenácté, chvíli jsem pak ještě četl. Dnes ráno jsme vstávali po půl sedmé. Honza připravil snídani, donesl vodu, měl všelijaké ještě vedlejší práce a o půl deváté šel kázat (před tím dva křty) do Blahoslavova domu na desátou hodinu. O 9. hodině se předával dříve německý kostel na Husově ulici do naší správy. Já jsem doma hlídal a chci do kostela zítra. Měl jsem také všelijaké domácké práce, také vaření brambor k obědu atd. Před jedenáctou jsem četl kázání ze „Slova nad světem“ a 2. Kor. 2 a tři písně z kancionálu zčásti přezpíval. Odpoledne z téže sbírky kázání na svatodušní neděli a Ezech. 37.
Všední práce musíme omezit v neděli ještě více než dosud. Také ostatní činnost má se vztahovat k neděli, jak o tom krásně napsal tatínek. Ovšemže to všechno jde jen s pomocí Boží. K obědu jsme měli jen tu hovězinu včera uvařenou a dnešní brambory, k nimž Honza usmažil na loji trochu cibulky. Chutnalo nám znamenitě. Napsal jsem také druhou básničku pro Zdenku a četl pak ještě „Mitmánka“. Honza je nahoře s Alenkou.
Včera jsme večeřeli až po deváté. (Honza se zdržel s Alenkou), každý ještě jedno vajíčko (poslední z Ubušína) s chlebem (také to máslo právě došlo) již brněnským. Rozdíl proti ubušínskému chlebu je ovšem citelný. Po společné večerní pobožnosti jsem četl ještě chvíli Karafiátovy paměti.
Dnes ráno jsemm se vypravil do kostela na půl devátou – do dříve německého kostela na Husově třídě. Kostel se mi zdál najednou jakýsi světlý; všechna okna jsou totiž beze skla. Uvnitř vál čilý jarní větřík, bylo skoro chladno a rušil také pouliční (byť sváteční) ruch. Elektriky ještě nejezdí, ale šlo se mi celkem dobře – tak asi jednu hodinu jedna cesta. Z příbuzných jsem viděl jenom Pavla, čekal jsme na něho, ale někam se mi ztratil (možná také, že byl zaměstnán sbírkou). Honza byl doma, má odpoledne pohřeb v Králově Poli (jedna konfirmandka zahynula při výbuchu miny v lese). Teď vaří Honza k obědu brambory, máme je ještě s druhým dílem hovězího z včerejška.
Stále čekáme naše z Rovečného, ale oni se tu neobjevují. Patrně tedy po svátcích, dá-li Bůh. Po obědě tu byl Milan Hájek a donesl z Rovečína po Miladě od Zdenky poslané poživatiny, které se nám velmi hodí, zvláště také kus chleba a nějaké vajíčko. Milda prý přijela v sobotu sanitním autem s Alenkou (ta má něco na krku a musí s tím k lékaři). Později přišla Anda s Věrou a byli tu snad něco přes hodinu. Pěkně jsme si popovídali. Dostaneme od nich otoman či gauč a také klavír Milíčův (který je vlastně můj a patrně by si ho vzal Honza, kdyby šel z Brna).
Napsal jsem dopis do továrny, že zatím nemohu tak daleko chodit a chci to poslat po panu Zezulovi, nemohu ho však zastat doma. K večeři jsme měli polévku a vydatně nám dále přispěla Zdenčina zásilka (vajíčko, chleba, kousek másla), Honza byl asi od pěti do půl deváté u Matyášů. Dnes sice nepršelo, dopoledne dokonce bylo slunečno, ale celý den je chladno a větrno.
Včera večer jsem četl ještě „Slovo nad světem“ a čekal na pana Zezulu skoro do půl jedenácté, on však do továrny nejde – narukuje. Spat jsem šel asi v půl dvanácté a byl jsem vzhůru již před půl pátou. Vstával jsem v 5. hodin a …
…šel se podívat po panu Kofroňovi, po němž jsem chtěl poslat psaní do továrny panu Čapkovi se žádostí závodnímu výboru, abych dokud nejezdí elektrika, nemusel pěšky do továrny. Dověděl jsem se však, že je povolán „na vojnu“. Chtěl jsem tedy najít pana Bartoše, ale než jsem se dozvěděl, kde bydlí, bylo již pozdě. Na cestě jsem mluvil s panem Vaňouskem (našim poštovským), pak jsem si šel pro brýle a vrátil se na hlavní ulici ke kanceláři komunistické strany, abych si tam přečetl formulář přihlášky. Domů jsem přišel před půl sedmé. Honza pak za chvíli vstal a uvařil snídani, donesl vodu a pak se připravoval do sdružení, než se dal do kuchtění oběda. Já jsem zatím pilně uklízel dole v obou pokojích, protože to byl den, kdy už naši mohli přijet. Také tety se včera nejistě zmínily, že Otovi se budou snažit už přijet. Tak jsem odklidil také věci se stolu (v bývalé ložnici) a prostřel tam k dekoraci jakýsi menší ubrus.
Při uklízení jsem viděl obsazené nákladní auto a zdálo se mi, že vidím Milenu Benovu. Jeli dále; byli to oni, jak mě pak Benovi říkali. Seděli jsme s Honzou právě u oběda, když tu jakýsi hluk a už jsem viděl i tím tlustým sklem ve dveřích, že je to náš Petr ! Vyběhli jsme ven a tu před námi nákladní auto pana Elise z Rovečného s lidmi i nákladem. Bylo hodně ruchu. Fleischerovi se vřítili jako velká voda s křikem po matracích. Trvalo déle než to sehnali, protože jsem je měl na různých místech. Zatím Zdenka se pracně dostávala z té výše na pevninu. Přinesli živobytí, ale v ruchu a spěchu tam naši zapomněli důležitý pytel s chlebem a batohem, ale nakonec vše dobře dopadlo, když na naši sháňku se pak nazpět auto u nás stavilo. (Ota Fleischer se také předně zajímal o svůj deštník a hůl a odnášel si je vítězoslavně, ač mu auto již tak tak neujelo.)
Bylo pak tedy vítání a povídání. Oba vypadají dobře a tak to Pán Bůh s námi zařídil nad naše očekávání. Buď mu čest a chvála na věky věků !
Co znamenalo pro mne přítomnost Honzova, jsem napsal již v úvodu. I při domácích pracích bylo mnoho nebezpečí, když např. tudy zahradami chodil pro vodu ke vzdálené studni a stále se ještě střílelo, nebo kolik pochůzek přitom na nákupy, k Matyášům aj. (nehledě na cesty pěšky do města, do Blahoslavova domu, ba až na ústřední hřbitov, o nichž jsem se již zmínil).
Při kuchaření spolu jsme zažili dost napínavých i žertovných chvil. Z počátku nám radila paní Medková i pan Štec, kteří se jednou dostali do sporu o nějaký kuchařský recept pro nás a zle se pohádali, vykloněni jsouce z oken svých domků, zatímco my stojíce před nimi na ulici a vzhůru k nim vzhlížejíce, jsme si poznamenávali jejich návody. Když jsme pak pekli omelety, naučili jsme se je odborně obracet, pohazujíce jimi až téměř ke stropu. Naše strava byla dost jednotvárná a osvěžila ji např. nakládaná zelenina, výtečná to směs, kterou jsme někde (asi ve spížce) našli. Byla silně koncentrovaná a hodila se nám do polévky nebo jiného jídla, a z nouze jsme ji někdy po drobínkách přikusovali k chlebu.
***
O sousedech jsem se zvlášť zmínil v úvodu. S Honzou jsme měli porozumění pro žertovné poznámky pana poštovního ředitele Balnara, který sloužil za stara v rakouské armádě, znal dobře německy a rád si občas jako bývalý gymnazista zacitoval i latinská úsloví. V dobách napětí někdy se snažil situaci ulehčit. Čekal na rozhodný útok na Brno, dívali jsme se na ulici k jihu a on směje se zahlaholil, že jak známo, takové útoky se dějí „beim Morgengrauen, že ano, že ano !?“
Pan Štec, hodný člověk, avšak jako starý mládenec platil u některých ostatních sousedů za podivína, a tak si jej snad více všímali. Když si zde Rumuni postavili na ulici dělo do palebného postavení (a my jsme již před tím mysleli, že bude konečně pokoj) díval se z otevřeného okna na ně pan Štec tak upřeně, že pan Sojka prý myslel, že to dělo „očima odnese“. Vypadalo to tak. Ale v jednom jsme se nemýlili. Zařinčelo shora sklo. Byla to dost velká tabule nad venkovními dveřmi. Uvědomil jsem si to hned, protože už před tím při vzdálenějším bombardování se toto okno prohýbalo, až jsem se podivoval pružnosti jeho skla.
Bunkr jsem začal vyztužovat sloupky. Jednou zpočátku při nějakém náletu se tu vyskytl pan Sojka a pomohl nám velice s těmi výztužnými sloupky. Bunkr byl stejně úzký a na pevnosti tím ještě získal, takže i ruští důstojníci nám jej pochválil. Co tam bylo rušných debat, vyptávání, informací atd., jako někde v hlavním štábu !
Ovšem asi 14-ti denní pobyt v něm za těchto všelijakých potíží a strádání nás důkladně „zvedl“ a tváře nám zpopelavěly. Zažil jsem v tom bunkru i dost hladu a dobrými byly i Zdenkou dávno připravené kousky z mouky, jakési primitivní keksy. Byl však tak hrozně tvrdé, že jsem do té doby nic tak tvrdého k jídlu v ústech neměl. Nedalo se to křoupat, jen snad slinami dluho rozmělňovat, byly však zase dost velké a rozbít to nešlo. Také od onoho Schupo se mi hodily německé suchary.
***
Mimo bunkr bylo v komoře ve sklepě i v prádelně, v uhelném sklepě a vůbec kde bylo trochu místa, našich i cizích věcí sem snesených, v pokojích pak stále otevřená okna, prach, pusto. Když zde první boje ustaly, zavřel jsem venkovní okna v domnění, že je vyhráno. Sotva jsem však zavřel, byla za chvíli skoro všechna vytlučena německými šrapnely a za pár dní snad nebylo tabulky celé. Podlahy byly pokryty úlomky skla a omítky, nábytek poškozen; kyvadlové hodiny dostaly také ránu, rozbilo se na nich sklo, ale jinak šly pak dobře dál. Klavír zůstal neporušen, ač je tak velký, staré do Bösendorfrovo křídlo. Šeredně jej zřídili teprve „odborní“ stěhováci! Také velké zrcadlo v pokoji nahoře kupodivu zůstalo celé (částečně díky tomu, že jsem jej postavil na zem ke zdi a mělo dřevěnou stěnu).
***
Venku v okolí: První dny po bojích vypadala hlavní ulice velmi zpustošeně, některé stromy byly vyvráceny a větve rozsety kolem, chodníky i dlažby porušeny střelami, takže se ulice zdála jako plná všelijakého haraburdí. Někteří lidé měli dojem, že např. každý druhý strom je zničený (tak nám to v bunkru zvěstovali), zatím se ukázalo, že to odnesl jen sem tam některý ten strom, a když se ulice trochu uklidila, hned byl celý její vzhled nápadně příznivější.
Nejhůře bylo postiženo rozcestí u konečné stanice elektrické dráhy a nejhorší dojem dělaly vyhořelé domky výše po pravé straně hlavní ulice směrem k České, zvláště např. hospoda „Na špici“, kde se ještě navíc povaloval rozbitý tank, připomínající nějaké předpotopní veliké zvíře. Jiných rozbitých menších tanků bylo tu v Řečkovicích jako jinde dost.
Některé domky u nás naproti byly se strany polí citelně porouchány, odnesly to zdi i střechy. Náš domek zůstal celý, ač byl ovšem mnohokrát zasažen střepinami šrapnelů, a jejich stopy dosud nejsou zahlazeny.
Originál byl také pan Medek, starší člověk, tělnatější, brýle na očích, tmavý knír. Jednou za bílého dne, snad to bylo po obědě, slyším na jinak právě opuštěné naší ulici křik. Vyhlédnu a vidím pana Medka v křížku s jakýmsi ruským vojákem s kverem na rameni, který mu chtěl odebrat a v ruce již držel zlaté kapesní hodinky. Přetancovali spolu sólo hezký kus cesty, Medek se ho držel jako klíště a opakoval stále hlučně: „Zastrelený buděš, zastrelený buděš !“ Divil jsme se té odvaze usedlého pána. Skutečně se mu podařilo přivolat lidi a vojáček hodinky vydal.
***
Jací jsou ti lidé všelijací, když je zle. Tu nahlédneš nejsnáze do jejich nitra. Někteří jsou dobří, někteří sobci; jedni malicherní, jiní příliš velkorysí. V bunkru najednou, když létají šrapnely, si některá z žen vzpomene, že tam kdesi doma zapomněla nějaké šití nebo co, nějakou hloupost a je z toho celá nesvá, nejraději by pro to běžela ven. A kdyby jednou a dala si říci – nikoli, znovu zas při nejbližší příležitosti jí něco podobného trápí. Někteří jsou třeba až „nepříčetně“ obětaví. Pan Páral např. běhal venku, nehledě na střílení, i když ruští důstojníci se kryli. Jakoby nelétalo železo, ale pršel májový deštík. A také si nedal říci. Protože uměl dobře rusky, kdo si vzpomněl, volal ho – třeba zbytečně.
U Baňarů byl jeden jejich známý, starší, pomenší pán, inženýr, velmi důležitý člověk. Byl tam s rodinou, byt měl ve městě. Když měli přijít Rusové, prokopal od Baňarů díru ve zdi k nám, nikoho se neptaje, jakoby mu to všechno patřilo. Nebylo mi to zrovna vhod (že se neptal), ale řekl jsem si, že to jinak nebylo docela špatné. Byla to zatím jen díra coby děcko prolezlo, mohli jsme se tudy se sousedy dorozumívat. V případu nouze se mohl otvor rozšířit. Budiž tedy. Když to však tu začlo být nebezpečné a on se dověděl, že v Brně je jakýs takýs klid, zapomněl na to, že mu dámy poskytly ochranu a neuznal za vhodné, aby on nyní chránil dámy před dotěrností rozkurážených válečníků, a že prý musí do Brna, do úřadu ! Hrubě odbyl ty, kdož mu jeho počínání vymlouvali, že tomu nerozumí, co je to ten jeho důležitý úřad – a zmizel. (O díru se dál ovšem nikdo nestaral a po dlouhé době jsem ji sám vyplnil a později ji znovu zedník omítl.)
Že se mezi lidmi navazovala rychle přátelství, k tomu není třeba příkladů. V nebezpečí se lidé mnohem rychleji seznamují, jsou sdílnější, i ti v míru nepřístupní. I když takové sblížení často zas v normální době pomíjí, je to přec jen hezký projev lidství, někdy až jakéhosi ideálního komunismu. Zažil jsem více takových případů. Úplně zvrhlé povahy vykořisťují v nebezpečí spoluobčany, okrádají je i olupují. To byl snad nejsmutnější zjev.
***
Němci, poslední s nimiž jsme se u nás setkali , byli velmi slušní. Mnozí jistě jen proto, že jim bylo zle. Přesto i těm to počítám k dobru. Jeden z nich si vyžádal, abych ho nechal v kuchyni si odpočinout. Zmínil jsem se o něm již, jak mne obdaroval, přesto, že jsem odmítnul dát mu civilní šaty; tolik jsem mu přec nevěřil a nemohl ani. Uměl česky, ale žádal mě, abych před jeho kamarády s ním mluvil německy. Unaven usnul a pak, když se probudil tak mi vyprávěl, že se mu zdálo, že je doma v míru, žena jej budí a připomíná mu, že mají dnes spolu jít do divadla, aby si pospíšil – nebo tak něco podobného. Toužil po míru a mluvil také v tom smyslu.
Ta slušnost a měkkost u dnešních Němců, jindy tak tvrdých ! Co to za ďábla v člověku ! Byly to pro ně trpké chvíle, když pak jeden za druhým podél domů po obou stranách ulice odcházeli k severu; bylo mě jich až líto. Naproti od Novotných vidím z výrazu tváře, jak nerad jeden z nich odchází (tuším, byl to ten, s nímž šla jeho žena), jak se zastavil na chvilku na prahu, pohlédl starostlivě, úzkostně i roztrpčeně k obloze a pak odcházel vstříc své naprosté nejistotě a nebezpečí.
***
Rusové – to je jiný svět než náš. Ta přemíra hesel, obrazů, ozdob, praporů, slávy a pobědy, cosi dětinského v tom. Ale i mnoho syrově slovanského ovzduší k nám zavanulo v prvních dobách přítomnosti Rusů. Sem patří i „asijský“ pochod, jak jsme se Zdenkou nazvali zpěv sovětských vojáků, pochodovavších jednou k Brnu. Divně elegická melodie, jakoby z podmračného rozsáhlého kraje, kde vane chladný vzduch, nasycený zemí někde za Uralem. Cosi tísnivého i osvobozujícícho. Malé cenění lidského života, oddanost v „osud“ – „to vojna“ a tím je vše vyřízeno. Málo se celkem kryli, helmy většinou nepoužívali; zvláštní druh hrdinství, jak ukázal kulometčík již mezi prvními Rusy u nás se objevivšími. Vešli k nám na chodbu, posadili se na zem nebo i lehli v plné zbroji. Někdo tu zavolal toho kulometčíka, tělnatějšího to vojína, ten se rychle ihned zvedl, vyběhl na ulici, a bez jakékoli starosti o sebe pálil z kulometu z prostřed cesty, jakoby sedláček vyběhl od oběda vyhnat kozu na zahradu.
Nebo jiný moloděc si sedl přede dveřmi u nás na zídku, zpíval a brnkal na mandolínu, nedbaje střílení. Upozornil jsem ho, že tu Němci střílejí s kopců naproti a že to místo je nebezpečné. Mávl jen rukou – ukázal na roh protější skupiny domů a řekl: „Tam ugól !“, jakoby právě ten roh zachycoval všechny střely.
Nebyli snad úmyslně lehkomyslní, ale kryli se jen v nejnebezpečnějších situacích a spíše ještě důstojníci než muži. Pozoroval jsem jednou ruského „moníka“, když za střelby vycházel naproti z jednoho domku a tu v blízkosti zasvištěl šrapnel. Poklonil se jen trochu sloupku právě před detonací, aby to nedostal naplno. Zkušenost mu jistě hodně pomáhala, jak to ostatně sám znám z fronty z první války.
Bylo velmi milé, když jsem poznal, jak měli ti ruští lidé rádi děti. V tom oni vedou. Viděl jsem např. (za nějaký den po jejich příchodu) na hlavní ulici ruského důstojníka vysoké, statné postavy, pravého slovanského junáka. Kráčí majestátně – a děti vybíhají, chytají ho za ruce, každé s ním chvíli běží jako s důvěrně známým obřím strýčkem, stále obklopeným houfem drobotiny. Jinde jsem zase viděl, jak kdesi v zákoutí u vozu hrál vojáček dětem na harmoniku a potěšení měl v tváři.
Avšak nejen děti měli rádi, starali se i o staré lidi. Maminka paní Novotné nechtěla z domu, byla také chorá a hodně již stará, proto ji domácí uložili do suchého sklepa a chodili ji ošetřovat. Přišli na to ruští vojáci, zle u nás paní Novotné vyčítali proč ji tam nechává a stařence donášeli celé lavory guláše ! Když se paní Novotná bála při střílení přecházet domů, ochotně jí nabízeli svůj doprovod a vodili ji tam, volivše podle zkušenosti nejvhodnější okamžik.
Jednoho ohnivého vojáka, kulatého obličeje a velkých hnědých očí, který příliš proháněl děvčata, jsme jednou pokrotili tím, že jsme přivedli řeč na jeho maminku, kterou měl moc rád. Změknul, až mu oči vlhly. Strach však z něho šel vždycky přesto, že vypadal tak snivě. I k nějak postiženým mladým lidem se chovali pěkně. Nedaleko bydlí chromá klavíristka, často ji poslouchali hrát a chovali se k ní přímo něžně. Zásobili nás také svým chlebem když viděli, že máme hlad. Ani tabákem na nás nešetřili.
Pokud jsem pozoroval, byli hodní k zvířatům. Na příklad: poblíž bývalých „financů“ zde byla udělána brána, kde se chodci kontrolovali. Byla tam ruská stráž. Jednou jsem tu šel brzy ráno, byla zima, vojáček se klepal a třásl se i jeho psík. Vojáček na něho kouká, pes si sedá (jako by chtěl nějak zimu zahnat) vedle na travnatý svah a jeho pán tak mimochodem mu pak důvěrně říká, schvaluje mu jeho jednání: „Pasadís !“
V našem bunkru jsme často debatovali s ruskými vojáky, mladými důstojníky, poddůstojníky i prostými vojíny. Také jsem se informoval trochu o komunistické straně a jejím poměru k náboženství u nich v Rusku. Nikomu prý se nebrání, ukázali na jednoho právě přítomného, který prý je komunista a nám i legitimaci ukázal, a on že chodí „takže do crkve“. Hovořili rádi (až na některé výjimky), někdy až závratnou rychlostí. Mnozí měli výborný smysl pro humor, jiní však byli dost zatrpklí, protože je Němci připravili o mnohé rodinné příslušníky, často i o celé rodiny, jak se stalo např. i tomu seržantovi, který od nás střílel z minometu.
Všemožnou muziku měli ruští vojáci rádi. Zpívali, hráli hlavně na harmoniku, dávali si hrát na klavír (i Zdenka hrála jednou později dvěma vojáčkům a ti s nadšením poslouchali). Posedlí byli na ten patifon, který jim zrovna „udělal“. Před garáží Páralových seděli kol něho jako Indiáni kolem ohně a nic jim nevadilo, že měli jenom jednu desku (s českou národní koledou). Hráli ji pořád dokola a poslouchali pořád se stejným výsostným potěšením.
Byli celkem dobrosrdeční i v jiných situacích, než o jakých jsem se již zmínil. Tak k nám jednou večer přišli do kuchyně vojíni s poddůstojníkem, chtěli vodu. Měl jsem právě vedle na schodech velikou (aspoň 25-ti litrovou) lahev s ovocným – jak jsem se domníval slabým – vínem. Někdo si ji tu nechal z českých lidí, podotkl však, že z něho můžeme pít. Nabídl jsem jim tedy. Za chvíli si mne však vzal jejich velitel stranou a poradil mi, abych rychle tu lahev někam uklidil – a sám tak učinil. Ono to bylo pravé víno, dost silné. Obával se, aby mi ti jeho lidé neudělali nějakou „paseku“.
Při jiné příležitosti (když tu byl ten seržant), jeden vojín chtěl hrát, vlastně brnkat na klavír. Já jsem však klavír před frontou zavřel na klíč a ten někam uložil. Čekal jsem, že se voják dopálí, on však jen udělal jakési gesto zklamání a nic víc. Pěkně se ovládal, byl to slušný člověk.
Dost si ovšem potrpěli na nějaký ten alkoholek. Někteří mírně, jiní neznali míru a pak vyváděli. K tomu u nás přispěl nedaleký sklad lihovin. Mimo hodinky byla nejlákavější lahvička pálenky. Na jakkosti tak nezáleželo. Pan Páral byl jednou pozván do důstojnické společnosti a tam byl pohoštěn svou vlastní ořechovkou. Hostitele ovšem velmi mrzelo, když se dověděl, čím jej to jeho lidé zásobili, ale pro takové maličkosti nemohlo být zle.
Trapné ovšem bylo, když se v rozjaření domáhali dívek nebo i starších žen. Mnozí z nich v tom neviděli nic špatného a snad někteří byli z krajů, kde hostitelé milým a vzácným hostům nabídnou své ženy. Také nám někdy vyčítali, že nejsme dost upřímní když tvrdíme, že je máme rádi a odpíráme jim něco takového. Měli jsme tedy mnoho starostí a práce s hlídáním. Jednou jsem byl uveden do velmi prekérní situace. Bylo u nás v bunkru právě více mladých i hezkých žen, byl jsem sám doma a teď přišli dva silní chlapi. Jeden chtěl do bunkru, druhý do světnic. Trpká chvíle – šel jsem tedy do bunkru a tuším ten druhý si to rozmyslel a šel tam také. Byli dost dotěrní, ale patrně náhodou někdo přišel a nějak jsme se z té bryndy dostali. Obvykle jsem honem někoho poslal k sehnání pomoci nebo sám jsem měl ještě čas k tomu, tenkrát však to už vypadalo tragicky. Bylo to ještě k tomu večer. (Velké potíže měli ti, kdo se odtud utekli do svých chat v lesích – i se svými poklady.)
Hodinky jsem měl dobře uschovány, takže jsem směle mohl každému ukázat, že je na rukou nemám. Jednou přišli asi čtyři vojáčci – kloučkové, nezdálo se mi, že je jim více než 14 let. Kabáty po zem, pušky až k patám, obstoupili mne přede dveřmi s namířenými puškami, a že „časiky“. Ukazuji jim sice holé ruce, ale přidávám napomenutí, a co že by tomu řekl Stalin. Nato hned kvery dolů a že chtěli hodinky koupit, vytahovali i pomačkané peníze atd.
Na rabování v pravém slova smyslu u mne nedošlo. Tam, kde lidé domov opustili, vyskytly se tu a tam nemilé případy, ale namnoze vykrádali i naši lidé jedni druhé. Měl jsem ovšem co dělat, abych uchránil věci své i cizí. Mnoho lidí u nás, hlavně ve sklepě ve velké komoře, mělo spoustu věcí. Vypadalo to tam jako v divadelní šatně a rekvisitárně zároveň. Nevěděl jsem ani, co komu patří. Ozbrojeným vojákům jsem zajisté otevřít musel všechno, zvláště když přišli pod záminkou, že hledají Germance.
Mimo nápoje a hodinky velice je ještě zajímali gramofony, jízdní kola a jiné technické věci, kterých u mne bylo málo. Jízdní kola si zde též lidé uschovávali, ale rozložené, bez kol (jinde schovaných) atd., takže nebyl takový zájem, a pak v první čas jsem byl jistý, když tu bylo plno důstojníků (hlavně za panem Páralem) a někdy dokonce i stráž. Hůře bylo později, ale to už jsem v tom uměl lépe chodit, nebo jsem to hleděl zařídit tak, abych se mohl dovolat pomoci. Proto se u mne z věcí ztratilo poměrně velmi málo (proti sousedům).
Jaký to byl zde ruch první dny po příchodu Rusů, zejména v den, kdy tu ten ruský seržant střílel v sousední protější zahradě z minometu ! Vždy, když odpálil, běžel naší zahrádkou a domkem podívat se, kam to tam k Mokré Hoře létá. Také jsem se tam chvílemi podíval a zvlášť jednou později, když tam střílelo dělostřelectvo, že z polí nad Řečkovicemi na kopci se jen prášilo. To byl rámus a chvat ! U nás si ten seržant také sám vařil a žádal pak, abych mu k obědu otevřel pokoj. Stejně tam však bylo plno prachu při otevřených oknech a nepořádku, takže mohl docela klidně zůstat v kuchyni. To se mu asi nezdálo dost nóbl, přestože to nebyl buržoa.
Byl to ruch i zajímavé divadlo. Pěkné podívání jako někde v kině bylo, když ruské dělostřelectvo najíždělo do pozic pod lesem (někam jak my říkáme k „Sedmihorkám“) přes louku za topolovou hrází. Někdy i fantazie pracovala nespoutaně. S panem Páralem jsem jednou z počátku bojů zde pozoroval ze záchodu onu hráz a zdálo se nám, že ji vidíme obsazenou vojáky, jen hlavy jim bylo vidět. To však bylo podle mě jen „vidění“.
Zajímavou praktiku měli někdy ti ruští vojáci. Vytahovali ze zámků klíče a zahazovali je, aby si zajistili volný průchod. Mně se to stalo s dvěma klíči ze sklepa, které dosud nemám.
První Rusi, kteří sem přišli, byli dobří vojáci, celkem přívětiví a měli jen smysl pro svou vojenskou povinnost. Ti další pak si již všímali i jiných věcí. Z těch prvních mi jeden nabídl i cigaretu. Neměl jsem co kouřit, byl jsem rád a podotkl jsem, že je to moje první ruská cigareta. Byl to vážný mladík, jen kývl hlavou. Stranou při bližším prozkoumání jsem však zjistil, že je to cigareta naše. Je možné, že tu „fasovali“ z našich zásob. Chutnala mi stejně dobře, jako kdyby ruská byla.
Ještě dvě maličkosti. Kde se tu ti vojáci dostali k motocyklu, hned na něm zkoušeli své jezdecké umění a dost se někdy vyváleli. Když nevěděli, nač některá z těch mnohých páček je, prostě ji ulomili, aby je nepletla. Dětinskou radost měli vojáčci, když později již šla elektrika a oni si mohli zazvonit. Nic nechtěli, jen měli radost z toho, že jsme vyšli ven !
***
Bunkr – byl v malém oddělení našeho sklepa , široký asi metr, dlouhý asi 5 m (Přesnější míry: šířka 1,2 m, délka 5,2 m, výška necelé 2 m). Volil jsem ten prostor, protože byl nejbezpečnější. Je úzký, dveře jeho vedou na sklepní chodbu a malé okénko na dvorek (při zdi k Baňarovům). Jen jednu noc jsem tam byl sám, seděl jsem na lehátku, na hlavě helmu, ve svrchníku, s dekou a s nejnutnějšími zásobami. Bunkr nebyl ještě vyztužený, a proto jsem si vzal s sebou také řádný dřevěný sloupek, dosahující skoro ke stropu a rukou jsem jej při bombardování přidržoval ve svislé poloze, abych byl trochu chráněn při eventuelním zasypání sklepa. Na lepší úpravu jsem zatím neměl času. Bylo tam smutno a k ránu i citelně zima. Proto jsem uvítal, když na další noc přišli Páralovi a Novotných i jiní (jak jinde zmíněno), měli světlo (já jsem petrolej neměl) a bylo to pak přívětivější.
Bylo nás 8 – 10 lidí, dva psi, dvě hrdličky a kanárek. Hnutí nebylo a k tomu ještě každý s sebou měl nějaké věci a teď ještě stálo často několik návštěvníků, mnohdy kouřících, že nebylo skoro vidět a vzduch byl ovšem „na krájení“.
První den našeho společného pobytu v bunkru, když bylo nejvíce střílení a my jsme na to nebyli ještě tak zvyklí, zdálo se nám, že domek dostal několik přímých zásahů. Ukázalo se, že tomu tak nebylo. Ale v jednom jsme se nemýlili. Zařinčelo shora sklo. Byla to dost velká tabule nad venkovními dveřmi. Uvědomil jsem si to hned, protože už před tím při vzdálenějším bombardování se toto okno prohýbalo, až jsem se podivoval pružnosti skla.
Bunkr jsem začal vyztužovat sloupky. Jednou z počátku při nějakém náletu se tu vyskytl pan Sojka a pomohl nám velice s těmi výztužnými sloupky. Bunkr byl stejně úzký a na pevnosti tím ještě získal, takže i ruští důstojníci nám jej pochválili. Co tam bylo rušných debat, vyptávání, informací atd. jako někde v hlavním štábu !
Ovšem asi 14-ti denní pobyt v něm za těch všelijakých obtíží a strádání nás důkladně „zvedl“ a tváře nám zpopelavěly. Zažil jsem v tom bunkru i dost hladu a dobrými byly i Zdenkou dávno připravené kousky z mouky, jakési primitivní keksy. Byly však tak hrozně tvrdé, že jsem do té doby nic tak tvrdého k jídlu v ústech neměl. Nedalo se to křoupat, jen snad slinami dlouho rozmělňovat, byly však zase dost velké a rozbít to nešlo. Také od onoho Schupo se mi hodily německé suchary.
***
Mimo bunkr bylo v komoře ve sklepě i v prádelně, v uhelném sklepě a vůbec kde bylo trochu místa, našich i cizích věcí sem snesených, v pokojích pak stále otevřená okna, prach, pusto. Když zde první boje ustaly, zavřel jsem venkovní okna v domnění, že je vyhráno. Sotva jsem však zavřel, byla za chvíli skoro všechna vytlučena německými šrapnely a za pár dní nebylo snad tabulky celé. Podlahy byly pokryty úlomky skla a omítky, nábytek poškozen; kyvadlové hodiny dostaly také ránu, rozbilo se na nich sklo, ale jinak šly pak dobře dál. Klavír zůstal neporušen, ač je tak velký, staré to Bösendorfrovo křídlo. Šeredně jej zřídili teprve „odborní“ stěhovači ! Také velké zrcadlo v pokoji nahoře kupodivu zůstalo celé (částečně díky tomu, že jsem jej postavil na zem ke zdi a mělo dřevěnou stěnu).
***
Venku v okolí: První dny po bojích vypadala hlavní ulice velmi zpustošeně, některé stromy byly vyvráceny a větve rozsety kolem, chodníky i dlažba vozovky porušeny střelami, takže se ulice zdála jako plná všelijakého haraburdí. Někteří lidé měli dojem, že např. každý druhý strom je zničený (tak nám to v bunkru zvěstovali), zatím se ukázalo, že to odnesl jen sem tam některý ten strom, a když se ulice trochu uklidila, hned byl celý její vzhled nápadně příznivější. Nejhůře bylo postiženo rozcestí u konečné stanice elektrické dráhy a nejhorší dojem dělaly vyhořelé domky výše po pravé straně hlavní ulice směrem k České, zvláště např. hospoda „Na špici“, kde se ještě navíc povaloval rozbitý tank, připomínající nějaké předpotopní velké zvíře. Jiných rozbitých menších tanků bylo tu v Řečkovicích jako jinde dost. Některé domky u nás naproti byly se strany polí citelně porouchány, odnesly to zdi i střechy. Náš domek zůstal celý, ač byl ovšem mnohokrát zasažen střepinami šrapnelů, a jejich stopy dosud nejsou zahlazeny.
***
Je samozřejmé, že jsme zakusili mnoho všelijakých nebezpečí, jak už o nich také zapsáno. Předně hrozily stále nálety, pak nás též ohrožovaly pozemní zbraně.
Když přišli Rusové a přešly první útočící řady, dostavili se hned vojáci prohlížející, zda nejsou v domě „Germanci“. Byl to pro mě jistě málo záviděníhodný pocit, když jsem musel jít napřed do sklepa a za mnou s odjištěným revolverem moloděc, lehtající mě téměř touto svou zbraní na zádech.
Pan Páral, jak již řečeno, nedbal střílení a divil se, že druzí jsou tak opatrní. Jednou mě také při střelbě nabádal, abychom pootevřeli dveře a podívali se, jak to vypadá v okolí. Neměl jsem valné chuti, on však nedal. Mne také ostatně lákalo vidět, co on viděl, když právě domovní dveře pootevřel. Vtom brnkla střepina šrapnelu do okénka dveří, proletěla nějaký decimetr (snad jen pár centimetrů) kolem našich hlav do stěny chodby, od ní se odrazila, při tom nás podruhé ohrozila, odrazila se ještě od protější stěny a spadla pak na zem. Zašla nám potom chuť na další výzkumy.
Když jsme seděli první dny v bukru, zažili jsme několik blízkých ran šrapnelů nebo granátů do naší a sousedních zahrádek. Jednou nebo dvakrát zvlášť byl výbuch silný, že jsme mysleli, že se domek sype. Za panem Páralem, který seděl pod okénkem se těsnění zvedalo a záře výbuchu pronikala dovnitř, přestože okénko bylo zvenčí opevněno a vnitř slamníkem a sochory utěsněno. Byl to patrně ten granát též, který nám přerazil náš silný krásný modřín v zadním pravém rohu zahrady. To bylo vůbec nešťastné místo a mám zato, že tam v rohu dopadlo více ran. Kdyby tam u sloupku (nyní drátěného) plotu a pod ním chtěl někdo kopat, ať je opatrný. Je možné, že tam něco zbylo. Není jisté, že vše vybuchlo.
Hitlerovský prapor, který musel za protektorátu každý dům mít, jsem zapomněl složený hned u dveří nahoře v pokoji na jakémsi stolečku. Z prvních ruských vojáků, kteří sem přišli, hrnuli se dva pozorovatelé hned nahoru do onoho pokoje, protože jeho okna vedla do ulice a je odtud vidět i do okolních polí a dále k lesu. Běžel jsem za nimi, předběhnout jsem je už nemohl. Obával jsem se, aby mě nepovažovali za Germánce. Naštěsí si toho praporu asi ani nevšimli, jak byli zaujati svou vojenskou povinností, ostatně, snad byli dost moudří aby poznali, na čem se mnou jsou. Jinak ovšem žádných orací nedělali. Prapor jsem však hned sklidil a paní Páralová měla v bunkru co dělat, aby důkladně přišitý „Hakenkreuz“ odpárala.
Měl jsem pozici vždy horší než ostatní „spolubydlící“, protože jsem byl „chazjájin“ toho domku a každý Rus se vždy ptal na něho, on musel být vždy za všechno, co se v domku událo, odpovědný. Stále něco chtěli, a tak chazjájin byl pořád v kole a Damoklův meč stále nade mnou visel. Jednou byla ve mně malá dušička. Byl jsem v domku uplně sám, už se skoro stmívalo. Byl jsem v kuchyni a tu zahrádkou se šine k nám jeden poddůstojník, kterého jsem znal jako nepřístupného a záhadného a byl mi též nesympatický, nevím dobře proč. Ale dobře to dopadlo, takže jsem uplně zapomněl, co vlastně chtěl. Patrně jenom projít domkem. Bylo přikázáno, aby domky byly stále na obou stranách otevřeny.
Ženy v bunkru měly vášeň umývat nádobí a to nahoře v kuchyni, kdyby i šídla padala. Tak jsem tam s nimi také jednou seděl, když najednou prasklo sklo ve dveřích z kuchyně do verandy. Úlomek šrapnelu ! Skoro to těmi ženskými ani nehnulo. Mnohé to v hovoru ani nepozorovaly. Důležitější bylo to nádobí.
S nebezpečím bylo spojeno také chození z bunkru na záchod. Toho pochodu hrdinů se však musel účastnit každý. Přes jeden dům od nás, u Sojků, dostala právě tato místnost plný zásah. Div, že tam právě tehdy nezahynul pan Štec, stál tam zcela nablízku na chodbě.
Několikrát mne ze zahrádky, když už hlavní boje minuly, zahnaly ojedinělé šrapnely Němců a střepiny klepaly okolo jako kroupy. Měl jsem co dělat, abych zmizel. V mých denních zápisech je o tom také zmínka.
Při té občasné německé dělostřelbě zahynulo dost našich lidí, kteří vyšli ze sklepa si vydechnout na čerstvý vzduch. Tak také jeden dobře mi známý mistr ze „Svetu“, když si vyšel zakouřit. A to byl velmi opatrný člověk. V továrně měl s sebou stále helmu.
Již před tím zde na Filkukové za rohem byl zasažen občan (pan Andruško; nedočkal se návratu svého syna z koncentráku), když si chtěl opravit střelami poškozené dveře. Také ta Němka, paní Hofmannová, byla v téže ulici usmrcena venku a byla zatímně pochována na své zahrádce (od nás přes dva domy).
Chmurné byly též chvíle, když se tu tak dlouho bojovalo nerozhodně a ruští důstojníci nás těšili, že nás vezmou s sebou v případě ústupu Rusů.
***
Ještě jsem si právě vzpomněl, že nám vojáci do bunkru nosili svoje polní tištěné noviny, v níž jsme se dočítali také o bojích v Brně.
***
Tak by to asi bylo všechno, co jsem chtěl poznamenat z toho, nač jsem si vzpomenul. Snad by stálo za to, dále ty poznámky doplňovat a pak z toho všeho něc lepšího napsat. Bylo by dobré, kdyby třeba Honza napsal, jaké to bylo tehdy u Matyášů a Slávek nebo Daďa, jak v těch dnech žili mimo Brno. Něco víme z Petrových análů a ze Zdenčiných zápisů, ne však všechno. Často jsme před blížící se frontou uvažovali, kam odejít. Již jsme měli zamluvený útelk v Mokré Hoře za loukou, pak zase všichni jsme měli odejít do Tišnova. Nakonec to dopadlo poněkud jinak, ale – diky Bohu – dobře. A jistě mnohem lépe, než jsme si představovali.
Když jsem měl sepsánu první část, přihlásila se Zdenka se svými poznámkami (nevěděl jsem o nich dotud), které jsem však neopsal, jak jsem původně zamýšlel, ale sama mi podle nich diktovala. Jsou to poznámky, které napsal asi 3/4 roku později podle heslovitých zápisů v malém kalendáříčku (který Zdenka zcela náhodou našla teprve včera 4. 3. 1956, když již vše bylo napsáno).
Kalendářík je velmi důležitý, protože jsou v něm jedině správná data označení dní; jenže škoda, že v některých dnech nejsou žádné zápisy nebo jinde zase zápisy neúplné. Nebylo času. Podle tohoto kalendáříčku jsem některá data opravil a zápisy z něho z posledních rovečských dní jsem mohl ještě dodatečně vsunout za Zdenčinu reportáž.
Oddíl o ústupu Němců Rovečínem 9. 5. a uvítání Rumunů 10. 5., který patrně chtěla podrobněji popsati, neměla v poznámkách a nadiktovala mi jej přímo nyní, jak si ty události pamatovala, aby se tak doplnily Petrovy nedokončené anály, sahající pouze do 8. 5. (začínají odjezdem z Brna do Tišnova 15. 4. 1945).
Petrův diktát jsem právě včas nalezl koncem února 1956. Jak jsem z „originálu“ zjistil, začal mi diktovat v srpnu 1945 v Rovečném, většinu však v Brně (když měl osýpky) od 26. 1. do 15. 2. 1946 a pak ještě zcela krátce až 16. 3 1947. Brzy nato odjel do Švýcar a pak jsme se už k zápisům nedostali. Události Petrova diktátu se týkají doby mezi 14. 4. a 8. 5.1945. Na str. … \ chybí citace slov Komenského, patrně jsme ji chtěli uvést dodatečně a už k tomu nedošlo.
Zjistil jsem také, že některá data (určení dní) v Petrových análech nesouhlasí. Opravil jsem nyní co se dalo bezpečně zjistit. Někde to nešlo. Tak jeho označení dnů 28. a 29. dubna nutno považovat jen za přibližné, neboť před nimi jde o sobotu 28. 4., a za nimi o neděli 29. 4. Podobně je to s jeho označení dnů 6. a 7. května, neboť před nimi jde o 5. 5. (pražské povstání) a za nimi o neděli 6. května. Proto jsem ta data v textu dal do závorky se značkou (n).
Doplňky Zdenčiny v Petrově diktátu byly spíše jen připomínky na několika místech, aby něco nezapomněl. Různé drobnosti by se měly ještě zkontrolovat a doplnit. Petr je však na vojně a trvalo by to dlouho, než bychom se o všem písemně dohodli. Nezáleží celkem na tom a kdyby někoho z nás někdy zajímalo blíže to zpracovat, doplnil by si důležitější věci dodatečně z jiných pramenů.
15. 4. 1945 – neděle: Odjezd Zdenky a Petra do Tišnova.
24. 4. 1945 – úterý: Zdenka v Brně.
25. 4. 1945 – středa: Odchod z Tišnova do Osik.
26. 4. 1945: – čtvrtek: Odchod z osik do Olešnice na Moravě.
27. 4. 1945 – pátek: Odchod z Olešnice do Rovečína.
28. 4. 1945 – sobota: Zbytovští odcházejí z Rovečína do Ubušína.
9. 5. 1945 – středa: Ústup Němců Rovečínem.
10. 5. 1945 – čtvrtek: Uvítání Rumunů v Rovečíně.
12. 5. 1945 – sobota: Naši se v Rovečíně dověděli, že žijeme.
22. 5. 1945 – úterý: Zdenka se s Petrem vrátili domů.
V neděli dopoledne nebylo možno jíti do kostela. Každou chvíli hučela letadla nad námi, i oběd jsme museli přerušit. Petřík měl trochu zvýšenou teplotu, ale bylo mu lépe. Jinak u nás plno kufrů a zavazadel. Stálé rozhodování, máme-li odjet. Fleischerovi přišli již dopoledne k nám. I oni byli stísnění a zvláště Ota byl jakýsi až duchem nepřítomný. Na mém drahém Blahouši jsem viděla ustavičné rozčilení. Odpoledne přišel Honza s Alenkou nám sdělit, že večer asi pojede poslední osobní vlak do Tišnova. Nebude tak naplněn podle všeho, takže bychom mohli snad přece jet. Rychle jsem se rozhodla, snad v hodině, uprostřed toho neklidu a mnohých lidí, sbalila a šli jsme k Matyášovům a pak na nádraží. U Matyášů se mi líbilo, pěkně jsem si tam odpočinula, navečeřela a uklidnila se.
Na nádraží chladno. Konečně jedeme. Mizí mi drahé tváře – Blahoušova a Honzova a postavy Matyášových. Kývají a my jedeme tmou do Tišnova. Vystupujeme, hledáme v temnu byt Dadin. Náhodně se shledáváme s paní Mrázkovou a dojdeme k Dadě. Petr tam zůstane, já jdu k paní Mrázkové. Ohně nad Brnem, rakety nad lesy. Celou noc nespím rozčilením a zimou.
Slávek odjíždí do Brna na pohřeb své maminky. Pro stálé poplachy se tam nedostal (na pohřeb), ale přivezl nákladním autem svého tatínka, paní Vápeníkovou a děti. Jak jsme se později dověděli, bylo na pohřbu paní Zbytovské jen devět lidí. Honza měl pohřby uprostřed náletů a hořící Vídeňkou šel z Řečkovic a zase zpět. Na pohřbu byli staří manželé Zbytovští, Grimmovi, Novotní, slečna Boháčová – Honza pohřbíval. Byli tam též ještě dva neznámí lidé. Po celý ten den v Brně poplachy a bombardování.
Tyto dny byly v Tišnově dosti klidné. Dopoledne uklízení a zaměstnání s roztomilým Jeníčkem, odpoledne pochůzky, obstarávání, užitečné návštěvy atd. Často přeletovala nad Tišnovem letadla a projíždělo nebo procházelo městem vojsko. Nejprve jsme chodili na obědy k Haningerovi, pak vařili společně doma. (Na cestě k obědu příběh s granátem.)
Zajímavé byly večery u Mrázků. Přímá, ale dosti beztaktní povaha paní Mrázkové, její zvláštní poměr k snaše a její sestře. Nesmírně dobrácký pan Mrázek. Paní Srbová, Pacasová, Kopřivovi i Augustinovi nám trochu pomáhali. Celkem to nebylo nejhorší, ale nebyli jsme zkrátka doma. Daděnka je k nám velice hodná, i Slávek je přívětivý, ale po té velké ráně příliš zaměstnán svými lidmi. Právě tak pan Zbytovský a paní Vápeníková.
Jeníček je roztomilý, kudrnatý, učí se ťapkat, projevuje již o vše zájem a značnou inteligenci. Ráda se s ním zabývám. Nejlepší je, když paní Vápeníková začne Jeníčkovi zpívat. Zpívá svým pěkným altem horáckou ukolébavku a Slávek se přidává druhým hlasem. Někdy zpíváme i církevní písně a přečteme si bibli. Děti Vápeníkovy jsou moc hodné, pěkně se snášejí s Petrem, který mi připadá zase tišší než doma a zakřiknutý. Jeho narozeniny, na které se tolik těšil, jsme nijak neoslavili. Pošeptala jsem mu ráno přání, i ostatní mu přáli, dala jsem mu papuče, které ještě dělala paní Zbytovská a malý obrázek, patrně ještě z Julisky. Daděnka mu dala ozdobnou krabičku.
Daděnka zde má mnoho práce, sotva se sem nastěhovala. Byteček je námi všemi přeplněný. Dost mě rozčilují domácí, kteří jsou lidé prapodivní. Myšlenky mám stále doma u těch dvou drahých hochů a jsem jako na trní, proč nejdou za námi a co se s nimi děje. Konečně se rozhodnu, že se pojedu do Brna v úterý podívat.
Jdu ráno na nádraží poptat se, pojede-li nějaký vlak. Snad vojenský, který vezme též nějaké civilisty. Čeká nás hodně, dlouho, asi dvě hodiny. Konečně přijede vlak s děly a vojskem bez osobních vozů. Nasedáme do dobytčích, kde stojíme na slámě pro koně a všichni jsme nějak vážní a tiše jedem. Všichni máme jednu myšlenku, aby nebylo něco s letadly.
Šťastně přijedu do Řečkovic, kde je plno vojska, ale za nádražím zcela obvykle. Jdu proto radostně zadem domů, kde mi otevřou Honza a táta, celí udivení nad mým příchodem. Porozhlédnu se přeházeným bytem, okusím Jendou připravené bramborové knedlíky. Pohovoříme si, já s kocourem na klíně, sdělíme si různé důležité věci, zabalím potřebné věci, pohladím pohledem zahrádku a spěchám opět na nádraží.
Zase jsme jako před prvním odjezdem u Matyášů a je nám tam pěkně. Alenka je velice rozechvěná. Z nádraží musíme utéci před letadly. Konečně vlak přijede a já s velikou obavou odjíždím. Je to opět vojenský vlak s připojeným civilním vozem. Dívám se dlouho, dlouho za svými milými. Vidím Blahoušovy modré oči, pohublou postavu Honzovu a veliké tmavé, kulaté oči Alenky, dvakrát tak veliké dnes a stále plné slzí. Bůh vás opatruj ! Kéž byste přišli raději hned a zítra ! Měla jsem vás přemluvit a vzít s sebou.
Přijíždíme za Kuřim, když vidíme z dálky mnoho letadel poměrně nízko a blízko, jak se nám všem zdálo. Slyšíme jejich strašný hukot, a nyní světla raket, jež jakoby osvětlovala přímo vlak. Ve vlaku je veliký neklid a rozčilení. Zastaví a stojí tiše jako myška v úvoze. Mnozí vyskakují ven. Ostatní si lehají na zemi, pláčí a naříkají. Copak zahynu na cestě ve vlaku ? – myslím si s hrůzou a neustávám se modliti. Hukot a světla delší dobu neustávají. Konečně se rakety i letadla vzdalují. Vlak posbírá rozptýlené a jede pomalounku a tiše. Šťastně přijedeme do Tišnova na nádraží. V 11. hodin jsem přijela do Tišnova, u Mrázků ještě svítili. Čekali, nepřijedu-li. Jdu pozdě spat, modlím se, nespím rozčilením a vzpomínám.
Právě se chystám vybalit zavazadlo (vypravila jsem se hned ráno k Dádě) když pojednou uslyšíme blízký hukot letadel. Popadneme Jeníčka, věci necháme rozházené na stole a utíkáme všichni do sklepa. Domácí se smějí našemu poplašenému chvatu. Ale již na schodech do sklepa slyšíme hrozné řinčení, rány, zkrátka dopuštění. Paní domácí vletí za námi do sklepa, ale pana domácího tam nemůžeme dostat. Tlak vzduchu je tak velký, že nemůžeme otevřít, a když se nám to podaří a zničeného ho vtáhneme dovnitř, slyšíme jednu ránu za druhou a zdá se nám, že se chvěje celý dům i zem. Slávek je popelavě bledý a jediný v tom tichu řekne: „V Brně jsem ztratil matku a zde zahyneme my ostatní.“
Konečně se nálet uklidňuje. Chvíli ještě čekáme a pak jdeme nahoru. Tu teprve vidíme tu všechnu spoušť. Domek vytlučený, poškozený, před námi spousty všelijakého rumu. Domácí hrozně bědují. Vařit vůbec nemůžeme a kolem poledne se vypravuji s Petrem v klidnější chvíli k Mrázkovým pro svůj kufr – chceme totiž z Tišnova odejít. Naobědváme se tam a právě se chceme vrátit, když uslyšíme blízké hučení a sirény. Běžíme do jejich důkladného sklepa, kde je asi 20 osob a slyšíme hrozné řádění, které šťastně přestojíme – doslova (stále jsem s Petrem opřená o zeď).
Hůře bylo s paní Mrázkovou a ještě několika lidmi, kteří byli právě v zahradě a nedoběhli do sklepa. Pumy a střepiny padaly blízko nich a ve městě bylo mnoho zraněných. Za chvíli nový, ještě horší nálet, při němž byl strašný tlak vzduchu. Také jsme si již mysleli, že to tam ve sklepě nepřežijeme. Konečně i to ustalo.
Vracíme se rychle k Daděnce za stálého hukotu letadel a balíme bez rozmyslu věci do batohů a kabel. Konečně o půl deváté večer vycházíme z rozbitého Tišnova, majíce jeden cíl – na hory !
Míjíme pobořené domy, potkáváme spoustu lidí pěších i s vozy a vozíky, stěhující se na noc do okolí a do lesů. Konečně ticho ! Začínáme dýchat, myslet a vnímat. Jsme jako zvěř, jež unikla nejhorší střelbě a hledá klid a bezpečí. Jdeme rychle, jakoby nás ještě někdo honil. Nemluvíme. Uklidněni pokojem a mírnou krásou kolem nás, zvolňujeme kroky, začínáme již hovořit, pozorovat a přehlížet naše překotně zabalená a na kočárek naházená zavazadla. Ještě, že jsme to tak pobrali. Mnohá důležitá věc chybí, ale jsme všichni a vzdalujeme se od té hrůzy. Smějeme se, jsme pojednou jaksi veselí, ačkoli nás batohy řežou do ramen a zdá se, že nám obě ruce upadnou pod tíhou kabel.
Procházíme Lomničkou, Šerkovicemi, kde nám poradili zkrácenou cestu oborou k Lomnici. Je již 11 hodin. Když jsme se v Lomničce ptali na další cestu, vyletělo nám pojednou kolečko z Jeníčkova kočárku. Nemohli jsme ve tmě šroubek najít a tak jsme nyní jeli obtížně tak, že jeden stále kopal nohou do nasazeného kolečka a tak ho udržoval na ose.
Cesta vedla krásnou oborou, bylo zcela jasno, jako ve dne kolem. Provázel nás zpívající potok a svěží jarní vůně. Jak nám bylo svobodně a volně ! Na konci byla obora zavřená, ale prolezli jsme dírou v plotě i s kočárkem. (Později jsme zjistili, že nám při tom sklouznul s kočárku deštník a ztratil se.)
Bylo již po půlnoci, když přicházíme do Lomnice. Rozmýšlíme se, zda máme jít dále do Osik, či zůstat v Lomnici. Rozhodli jsme se jíti dále, ale já jsem velmi stísněná a vůbec se mi nechce do dalších hlubokých lesů. Je slyšet jen naše kroky a občasné kopnutí do kolečka.
Tu smutně zahouká sova. Je to známé soví houkání, tak jak jsem je slýchávala v Luhačovicích, na Vranově a jak je uměl věrně napodobit „onkl“ Hugo a můj bratr Vláďa. Však už zase houká a zas ! Také divoký holub se odněkud ozval. Teď v noci. Snad byl vyplašen. Zastavuji se a šeptám Dadě, jež jde za mnou: „To nejsou ptáci ! Vraťme se do Lomnice… “ Zastavíme se u mostku a díváme se na mapu, jak je to ještě daleko do Osik. Půl druhé hodiny. Po pravé straně je řidčí smrčí, vlevo les. Vtom zazní ze tmy před námi: „Stát !“ Naopak, my ale zrychlíme kroky, protože nikoho nevidíme a dědenek Zbytovský volá: „Jsme vybombardovaní z Tišnova.“ Vystupují postavy s namířenými puškami a volají: „Ticho !“ A dědenek opětuje svou zprávu, ale jedna postava rozzlobeněji s namířenou zbraní zařve: „Ruce vzhůru !“
Všechny kabely klesnou na zem. Objeví se více lidí a začnou se nás vyptávat. Konečně porozumí a řeknou, to že je tedy něco jiného. „Rychle pojďte“, pravil jeden z nich a poroučí nám, abychom šli asi patnáct metrů po cestě a pak si lehli do příkopu. Lehli jsme si tedy, i on a ostatní také. Zdálo se, že čekají, že tudy půjdou Němci. Pan Zbytovský potichu upozorňoval, že jdeme do Osik, ale partyzán odvětí, že to nevadí, ať jen chvíli počkáme. Když se nějakou dobu nic neděje, znovu dědenek říká, že bychom ještě v noci rádi dorazili do Osik. Tu on na to: „No tak tedy, pojďte, ale honem !“ – a domlouvá se o něco s ostatními. Jdeme již, ale někdo ještě za námi volá: „Bude-li tam někdo po cestě, tak ho haltuj a syp mu to do břicha !“ Partyzán totiž jde s námi – asi dvacet minut, začne vyprávět, že chtějí právě vyhodit několik mostků. Dáváme mu cigarety a již volněji hovoříme.
Pojednou se vynoří z lesa postava v uniformě, patrně velitel a spustí zostra na partyzána: „Člověče, ty jsi neopatrný, jakpak, kdyby to byli Němci ! Okamžitě se legitimujte a přiznejte se, není-li mezi vámi nějaký Němec. Jinak je zle s vámi všemi !“ – Partyzán, který šel s námi, ho uklidňuje a jeden po druhém se legitimujeme. Moje legitimace se ale veliteli nelíbí. „Jak to“, ptám se v hrozné úzkosti. „Jen se podívejte, má jiné desky“. Zoufale sbírám v myšlenkách obranu. „To je tím, že je jediná vydaná v Králově Poli, kdežto ostatní v Brně.“ Chvíli v legitimaci ještě listuje, pak jakoby se rozhodl, podá nám všem ruku a řekne: „Nazdar !“ a tím nás propouští. Volá ještě: „Počkám, ale spěchejte !“
O tom spěchu nám nemusel říkat, Nejdeme, ale letíme. I kočárek letí o třech kolečkách. Necítíme zavazadla ani únavu. Přes několik mostků po cestě přímo přeletíme. Šup ! – uslyšíme mohutnou ránu za sebou. A když již vidíme prvé domky vesnice, uslyšíme novou ránu. Už jsme ve vesnici, napětí se uvolňuje. Sedáme si na lavičku před jedním stavením a vydechneme si. Je půl třetí ráno.
Mílek usne hned sedě. My přecházíme, hovoříme o minulém dobrodružství; dědenek se Slávkem hledají rodinu jedné pacientky, kterou před nedávnem Slávek ošetřoval. Slyšíme štěkání a jejich hlasy, nejprve blízko, pak dlouho, dlouho nic – až někde na druhém konci vsi zase. Konečně se vracejí a vedou nás k té rodině. Ach, jaká útulnost nás přivítala v kuchyni domečku ! Teploučko, pes a kočka, housátka, krásná a milá pod kamny. Probuzená rodina se schází, hovoříme s milými a srdečnými lidmi a již praská chrastí a vaří se čaj a hospodyně nese chléb se solí na stůl. Kol stolu je dlouhá lavice, na níž jsme přímo dopadli. Velice prokřehlí lesní cestou, vysíleni rozčilením a hladovi (celý den jsme skoro nic nejedli) jsme za všechno velice vděčni. Klímáme na lavici, já u kamen, Slávek s Daďou spí chvilku vedle na posteli, později vystřídá Daděnku Petr. Malý Jeníček spí jako dudeček. Ráno se probouzí svěží a usměvavý jako kdy jindy. Dumám nad tím, jak je to nádherné, že takové dítě nic neví o všech těch hrůzách, jež prožívají dospělí.
I my se pomalu probouzíme z dřímot a protahujeme se se začínajícím ruchem v domácnosti. Výborně posnídáme, hospodář nám vše ukazuje, svůj pěkný sádek i stavení, vypráví o zavřeném synovi a pak nás pacientka k 11. hodině vyprovází s ním až do Broumova. Neneseme již spoustu svých zavazedel. Máme vypůjčený šikovný vozík, původně určený pro doktora Nováka a na něm je vše urovnáno. Je plný, plničký a ještě neseme zase nějaké kabely, ale nemůžeme uvěřit, jak jsme mohli včera všechno unést při tak daleké cestě. Dnes bychom to již nedokázali. Celé tělo nás bolí.
Cesta jde neprve do vysokého kopce a s vozíkem je hodně namáhavá. Střídáme se u vozíku vpředu i vzadu. Konečně jsme na rovině a cesta je čím dále příjemnější a krásnější. Vcházíme do Černovic, kde se setkáváme s Juránkovými, a pokračujeme pak v cestě k Hodonínu. Je teploučký den, slunce svítí nad kvetoucími stráněmi, nad lesy plnými vůně, krásně se šlape naší karavaně s vozíkem a kočárkem lesní cestou s občasnými výhledy do kraje.
Před Hodonínem se pojednou otevře nádherné panoráma: vesnice, dvory, lesy, pásy polí – daleko, daleko kopce a vzadu Horní les ! Šli jsme ponejvíce s Daděnkou, i nyní. Zastavili jsme se, dívali a dívali se a pohlédli pak na sebe. Obě jsme plakaly. Náš druhý domov !
Na svěží pasece, na kmenech u svěží studánky jsme obědvali chudě, ale tak radostně, jakobychom byli ti největší boháči. Blatouchy a petrklíče svítily kolem nás. Krásně bylo v té chvíli na světě.
Docházíme do Hodonína a ve vesnici všude jsou housata, kůzlata a jiná drobotina, jež děti velmi baví. Ve vile, kde kdysi bydleli Lautererovi a Szoltézovi, jsou nastěhováni Němci. Nyní musíme ještě kus po silnici do Olešnice. Je to velmi nepříjemné, stále potkáváme německé vojsko, pěchotu i auta. Několikráte utíkáme raději do lesa a schováváme se na narovnané dřevo. Mnozí se vracejí, zvláště auta, asi pro vyhozené mostky, a na všech je vidět rozčilení a rozezlení. Blížíme se k Louckému dvoru, když pojednou uslyšíme hukot letadel a střelbu. Rychle kočárek za dřevo a leháme do příkopu. Něco se ve vzduchu děje, ale letadla se vzdalují. Jak jsme se později dozvěděli, byl to souboj dvou letadel a německé letadlo se pak zřítilo u „Ruk“ v Rovečném (kde zůstalo pak asi rok).
Již blízko Olešnice se nás ptají lidé kam jdeme, a když říkáme, že do Rovečného, horlivě nás zrazují: „Nechoďte tam, je tam moc zle. Střílí se tam pořád. Dnes byla bitva v Kamenci“ apod. Zastavujeme se v domku u cesty, kde Daděnka vaří kaši již velmi hladovému Jeníčkovi. Zakotvuji s Petříčkem a Mílkem u Nedvědů, dědenek s paní Vápeníkovou a Blaženkou u Dvořáků (je to starý známý pana Zbytovského), Daďa se Slávkem a Jeníčkem u Hamerských. Všichni jsou k nám moc hodní a pohostinní. Oceňuji s velikou vděčností srdečné ovzduší u Dvořáků a Hamerskýcch a vysokou úroveň, jemný takt i soucit olešnické fary. Unaveni, ale šťastni, vypravujeme jim svou cestu a zážitky na ní. S Nedvědovými vykonáme pobožnost a zazpíváme si čtyřhlasně píseň. Mají všichni tak pěkné hlasy a krásně a pokojně to zní. Také jejich jednání v rodině mezi manžely i dětmi je něco nesmírně vzácného. Tato nebeská chvíle nás ohromně posílila, provázela do další doby a ještě dnes cítím ji čerstvou v srdci.
Popřejeme si dobrou noc a nesmírně se na to těšíme, že bude skutečně dobrá. Ale asi v 10 hodin slyšíme rachot na dláždění a dusot koňských kopyt. Jdeme k oknu a vidíme přijíždět německé vojsko. V čele jede na koni, zahalen v plášti, patrně jejich velitel. Jeho postava vyhlíží přesmutně a unaveně, koně jdou také skleslí a vojáci zpívají nějakou táhlou, smutnou německou píseň. Je to zvláštní obraz smutku. Táhnou kolem velmi dlouho a paní farářová, která se ještě za námi přijde podívat, stará se jen, aby nezůstali v Olešnici. Pochod vojska je několikráte osvětlován raketami. A tak usínáme pozdě s myšlenkou, jaká zas bude noc.
Byla klidná, ale dozvěděli jsme se ráno, že vojsko leží v Olešnici směrem ke Skalkám. Všude je veliké rozčilení a čeká se příchod dalšího vojska. I pan farář zazdívá okénka ve sklepě, schovává cenné věci a potraviny a tak to vypadá všude v okolí.
Děkujeme našim milým hostitelům za ty nádherné chvíle u nich, děkujeme i Dvořákovým za jejich prosté ale srdečné pohostinství. Chceme odejít, ačkoli nás mnozí zrazují a nikdo se nenajde, kdo by nás vozem zavezl do Rovečína. Tu se nabídl starý kamarád dědenkův, pan Dvořák, že on nás doveze obyčejným vozem s kravami. Na voze jsou naložena všechna naše zavazadla a sedí Slávek, který má nohy tak opuchlé, že nemůže vůbec jít a naše karavana jde za vozem. Opatrně jede pan Dvořák, krok za krokem, stále se rozhlížeje a poslouchaje, tiše a vážně, zvláště přes Babu. Po silnici si netroufal. Všem se nám ulehčí, když sjedeme s Baby a rozveselíme se, když se blížíme k Rovečnému.
Den před tím v Olešnici jsme se již setkali s Otou a měla jsem z toho velkou radost. Nyní nás zahlédne Daďka Fleischerová s Jendou, běží nám naproti a známí nás srdečně zdraví. Když jsme sjížděli s Baby, rychle kolem nás přejel Bohumil Řehůřek, ale sotva pozdravil, jakoby nás ani neznal. Později se omlouval a vymlouval, že vezl něco do lesa partyzánům.
Ve vesnici nás všichni moc pěkně vítají a zvou k pobytu u nich. „Já jsem vás stále čekala“ – říká paní Kolářová, „a dnes jsem měla tušení, že přijdete.“ Jsem u nich na noc s Petrem, Dáďa se Slávkem a Jeníčkem v Auroře. Vápeníkovi a pan Zbytovský u Řehůřků. Pepinka a František velmi milé, Bohumil prapodivný.
V noci zase poplach, troubení, hasiči, rozčilení a odjezd hasičů do Olešnice, která byla bombardována několika lehkými bombami, jež byly namířeny na německé vojsko, ale dopadly na obytné domy a vznikl požár. Byla to tedy zase noc bouřlivá. Druhý den jsme byli všichni pozváni ke Kolářům, ale Pepinka pozvala dědenka a paní Vápeníkovou a tak ti se rozhodli, že zůstanou u Řehůřků. Jsou to jejich vzdálení příbuzní a tak se dědenek těšil, že se k nim budou jako příbuzní chovat. Zatím ale prý s ním Bohumil vůbec nemluvil, k obědu měli něco docela jednoduchého, zatímco tam bylo masa a koláčů v hojnosti nachystáno pro partyzány, a tak po obědě přišli znechuceni k nám ke Kolářům rozhodnuti, že půjdou do Jimramova. Bylo to také pro ně zlé. V Tišnově měli ještě sebou zásoby z Brna (kdežto my žádné), nyní jim již docházely. Těžko by je někdo zde zadarmo živil (leda snad kdyby to byli takoví lidé, jako Dvořákovi v Olešnici) a peněz měli málo. Já zase jsem měla něco peněz z Brna (z těch jsem něco dala Daděnce než odešla), ale jinak mimo těch pár věcí, co jsme měli všichni s sebou, neměla jsem také nic. Kolářovi byli tak hodní, že hned prohlásili, že od nás za pobyt u nich nic nevezmou; i ve stravě jsem se u nich trochu přiživovala, ale mnohé si také kupovala a vařila sama. Mnoho mi pomohl tajný dar pana starosty Srstky a také od Čermáků jsem sem tam něco dostala a občas nás někde pozvali. Nedivila jsem se tedy, že dědenek i paní Vápeníková touží domů, ačkoli Daděnka by, myslím, velmi ráda byla zůstala v Rovečíně. Slávek ovšem zase nechtěl opustit tatínka a tak se rozhodli, že odpoledne odejdou do Jimramova. Všichni je zdržovali, protože cesta Kamencem, jak říkali, byla velmi nebezpečná. Velmi nerada jsem je propouštěla, myslela jsem, že aspoň čas se v Rovečíně zdrží. Ale bylo také těžko zabraňovat. Nevěděl nikdo, kde bude konec války lepší. A zodpovědnost to byla veliká.
Tak když rozhodně chtěli jít, vyprovázíme je s Fleischerovými až k prvnímu lesu. Chceme být všichni stateční, ale je nám všem úzko. Vyprovázíme je ještě dlouho očima i modlitbami, až nám zmizí zmenšená karavana i s kočárkem. Jak a zda se všichni shledáme ! Nemohly být ještě ani na polovině cesty do Ubušína, když přišel veliký liják. Vzpomínáme na ně i na své drahé doma a připadáme si zase opuštěnější.
Kolářovi k nám byli hodní a pohostinní. Bylo to nekonečně lepší než v Tišnově, ale přece jsme i tu byli jen vystěhovalci, kteří nic nemají, než co mají s sebou a nic neví o svém domově a svých milých. Najedli jsme se a mohli vyjít trochu po vesnici. To byl velký dar. Odpoledne jsme se pravidelně vypravovali k Otovým na sádek. U Kolářů byl celý hotel. Byli jsme tam my, pan účetní, porodní babička Řehůřková, její syn se ženou a chlapcem, tchánem a tchyní, kteří přišli z Řečkovic. Bylo tam tedy místa pramalinko. Práce velmi mnoho, takže mimo tu chvíli, co jsme byli u Otových, stále jsem Kolářovým pomáhala. Klid nebyl žádný ani ve dne, ani v noci, což mne při stálém nervovém napětí velmi vysilovalo. V noci se vždy něco sběhlo, partyzáni ťukali na okno, projížděly transporty Němců, přicházely poplašné zprávy; takže jsme kolikrát v noci vstali a oblékli se. Když výjimečně bylo ticho, plakal zase malý hošík Kolářů, se kterými jsem spala v pokoji, takže jsem tu dobu téměř nespala. Otovi na tom byli po té stránce mnohem lépe. Byli stranou návsi i silnice a tak i všeho dění a měli výminek pro sebe, kde byl úplný klid. Ten velký kvetoucí sádek Štěrbových byl pro nás všechny největším dobrodiním. Na procházky jsme nikam nemohli, tak jsme byli na vzduchu, porozprávěli si a povzpomínali a Petřík si pohrál s Jendou. Vzájemně jsme se potěšovali a byly to ty nejhezčí chvíle v Rovečíně.
Začátkem května jsme poslouchali celé pražské povstání v rozhlase, nejen my, ale více sousedů. Akdyž se konečně rozneslo, že je již mír, začaly se vyvěšovat i v Rovečíně prapory a oslavovat osvobození. Asi den nato jsme se vraceli právě ze sádku od Otových, když jsme zahlédli přijíždět vojsko. Přijíždělo takovým úprkem, že jsme tak tak stačili vklouznout s Petrem k Řehůřkovým, odkud jsme se dívali z okna. Nikdy nezapomenu tuto podívanou. Věhlasné, slavné německé vojsko se svou tuhou disciplínou prchalo zoufalé v naprostém neladu a nepořádku. Vozy se cpaly na silnici, až do sebe vrážely a někdy se i zaklínily jeden do druhého, braly s sebou ploty zahrádek, koně běhali volně mezi nimi po silnici a útíkali do postranních uliček a do polí, auta se tlačila mezi vozy, někde měla i mrtvoly přivázané vpředu na blatnících. Při tom stále padaly nějaké vaky, krabice a různé jiné věci na silnici. Vše v hrozném chvatu a rozčilení.
Ten den byl nezvykle teplý na jaro, z vojáků jen lilo a vypadali všichni jako bílé masky od prachu. Z masek bylo vidět jenom nápadně rudé rty a zničené nebo rozlícené oči. Občas se zastavili lidé nebo koně u pumpy naproti, chlemtali vodu a zase rychle jeli dál. Chvilku byla přestávka, i podařilo se nám s Petrem přeběhnout v ní ke Kolářovým, ale sotva jsme doběhli, přijížděly další transporty. Jak jsme stáli u okna, viděli jsme pojednou, že jeden mladý důstojník ukazuje revolverem k našemu domku. Rychle jsme odskočili od okna a schovali se za skříň v kuchyni. Slyšeli jsme hrozné řvaní na schodech, kroky vysokých bot někam nahoru a znovu velké láteření, které po chvíli konečně utichlo. To důstojník hnal pana Koláře s namířeným revolverem na půdu k okénku, kde byl vystrčen prapor. Ten musel pan Kolář shodit. Pak prý ještě ten důstojník na něj řval a mával mu revolverem kolem hlavy velice rozlícen, až konečně utíkal za ostatními. Již jsme k oknu nešli a dívali se jen zdálky.
Útěk Němců trval přes tři hodiny a pak se ještě trousili kulhaví a zmoření vojáci, kteří již nemohli dál, vyprošovali si civilní šaty a odpočívali šťastni, když jim někdo dal kus chleba. I pan Kolář jednomu dal civilní šaty. Byl to Rakušan, jediný syn vdovy. Plakal a prosil tolik, že mu šaty dal a ten se pak vydal na cestu. Tento úprk německého vojska byl podívaná ohromující a až jaksi strašidelná. Stále mi napadala slova Písma: „Honil je Hospodin“. Jejich hrůza z Rusů byla až nevysvětlitelná. Ptali se lidí, jak jsou Rusové daleko a mnozí jim schválně říkali, že jsou tak hodinu za nimi, což je naplňovalo jakýmsi strašným děsem. Armáda byla však od Rusů nedaleko zaskočena. Druhý den říkali všichni, abychom se šli podívat na slinici jdoucí k „Rukám“ a z Nyklovic do Olešnice. Celou noc odváželi si lidé z této silnice vozy cenných věcí domů (byli to jako obvykle ti nejbohatší lidé). Šli jsme se tedy s Petrem opatrně podívat, krok za krokem, protože silnice byla také plná střeliva, min a granátů. Bylo až s podivením, jak někteří lakotní lidé se hrabali v tom všem, nebojíce se ani nebezpečí života. Zvláště jedna žena prý v tom vynikala.
Byly tam metráky cukru, likérů, marmelád, všech možných konserv; i dalekohledy, fotografické přístroje, psací stroje, polní krásné lékárničky, spousty všelijakých bot a nesmírně mnoho jiných věcí. Pan Kolář si jenom přinesl krásné pastelky a barvičky pro děti a nějakou tu konservu si vzal každý. Z této válečné kořisti vzniklo pak mnoho těžkých rozbrojů ve vesnici a byli zabiti dva muži a dva malí hoši neopatrným zacházením s minou, jež je roztrhala tak, že je ani nemohli shledat. Zase bylo hrozné pomyslet při tom všem na lidskou lakotnost a ziskuchtivost.
V následujících dnech se pak oslavoval již skutečný mír (vlastně příměří), klid však stále ještě nebyl. Každý den se sběhlo něco mimořádného. Snažili jsme se nyní dostati nějaké zprávy o svým milých v Brně i Jimramově, ale nijak se nám to nedařilo.
Rozneslo se také jednoho dne, že Rovečínem potáhnou Rusi. Byly uspořádány veliké přípravy k oslavě a k přivítání. Před záložnou bylo slavnostní podium. Byla tu shromážděna veškerá honorace se starostou v čele, ovšem také navoněný a naparáděný pan účetní, hasiči, několik legionářů, několik partyzánů v uniformách a dechová hudba. Všude vlály prapory a školní děti s kytičkami byly v popředí. V poslední chvíli přišla zpráva, že to nebudou Rusové, ale Rumuni, z čehož bylo mezi lidem zklamání. Ale bylo to asi tak velmi dobře. Čekali jsme tam na parném sluníčku od dvou do čtyř hodin, kdy konečně byla vyslána výzvědná „služba“ na motorce. Mladý ten muž se asi za hodinu vrátil velmi nešťasten na motorce jiné se zprávou, že Rumuni se s ním setkali, motorku mu vzali a on si vypůjčil motorku jinou. Jsou prý již zcela blízko. Z toho bylo nemalé překvapení a rozpaky, ale už se od „Ruk“ blížila rumunská auta. Z prvního vystoupil velitel, elegantní statný člověk středních let a křičel chvilku rumunsky na starostu, který uctivě předstoupil. Rozuměli jsme z toho jen posledním slovům: „Ať žije Československo !“ Nato křičel zase starosta chvíli na něj německy a všichni jistě zase rozuměli aspoň posledním slovům: „Ať žije Rumunsko !“ nebo tak něco o slávě apod. Pak se horoucně objali, místní hrdinové stáli v pozoru s panem účetním v čele, děti předaly kytičky i ostatním důstojníkům a partyzáni vypálili salvu. Mělo to všechno ráz spíše velmi zábavný a my jsme se také ponejprv to odpoledne zasmáli. Jisté je, že rumunští důstojníci i jejich velitel měli chování velmi pěkné a vystupovali vybraně. Bylo jim také nabídnuto občerstvení a oni sdělili, že vojsko Rovečínem nemůže táhnout, protože by se tím velmi zdrželo. Táhne přímo z Nyklovic na Olešnici kolem „Ruk“. Kdyby je chtělo obyvatelstvo pozdravit, aby se šli podívat k „Rukám“.
Nato se srdečně rozloučili a odjeli směrem k „Rukám“. Veškeren zástup i s muzikou šel tedy k „Rukám“, kde stáli rumunští velitelé a právě začínalo přicházet vojsko, hlavně vozy. Bylo to nekonečné, vojáci ale již zpívali veseleji, kývali lidem, lidé jim dávali jídlo a děti kytičky a vojáci zase po cestě vystřelovali rakety. Viděla jsem, že starosta a rovečští předáci se pracně s důstojníky dorozumívají německy a začala jsem proto francouzsky a už nám to jelo jako po másle. Francouzsky uměli všichni znamenitě a mnoho zajímavého nám pověděli. Stáli tam s námi asi dvě hodiny, kdy pak nasedli do aut a definitivně odjeli. Za nimi se potom trousili již jen poslední zbytky armády. – Tu motorku museli na rozkaz velitele vrátit, ale prostí vojáci prý ve vesnicích, kudy táhli, dost kradli. Jinak se však chovali slušně a nepili.
To byla jedna z radostnějších událostí spíše tartaronského rázu. Brzy nato se konečně podařilo synovi porodní babičky Řehůřkové dostat se s páskou Červeného kříže na motorce do Brna. Poslali jsme po něm domů dopisy a on nám pak šťasně přivezl zprávu od našich. Pamatuji se, jak jsem ho potkala, když zastavil na návsi a řekl mi to nejdůležitější, že naši žijí ! Utíkala jsem rychle ke Kolářům, zvěstovala to Petříčkovi, objímali jsme se a plakali. Opakovala jsem to paní Kolářové a ona byla také dojata. Snad si teprve tu chvíli uvědomila, co jsme prožívali tak dlouho vzdáleni od svých milých a domova, byla aspoň od toho dne ještě laskavější než před tím. Také jsme se odněkud dověděli, že Zbytovští žijí, a tak jsme již byli mnohem klidnější a toužili jen domů. To ale nebylo tak lehké, protože žádný vůz ani auto se neodvažovalo jet. Konečně přece jsme sehnali dohromady nákladní auto, které nás mělo (asi 50 uprchlíků) odvézt do Brna. Obdarování svými hostiteli a známými loučili jsme se vděčně s naším milým Rovečínem.
Byla jsem šťastna, že jsem našla domek celý a své milé živé a zdravé v něm. V myšlenkách jsem si představovala, dokud jsem nic nevěděla, vše mnohem horší, ale i když skutečnost pak byla lepší, přec je mě velice překvapila ta hrozná spousta, když jsem ji uviděla vlastníma očima.
Když jsme projížděli Tišnovem a pak přijížděli rozbitými a rozstřílenými Řečkovicemi, srdce mne bolelo a uvědomila jsem si, že zde bylo bojiště. I náš domek s rozbitými okny a se stopami mnohých střelných ran v průčelí, mi připadal ubohý a sestaralý. Právě tak mi připadali drahý Blahouš a náš milý Honzíček popelaví, vyhublí a s jakýmsi nezvyklým výrazem v obličeji, a také sousedé. Všechno – stromy, domy, lidé zvířata i věci – sešli a sesmutněli, mnoho prožili. A uvnitř – sklo a malta, nepořádek, špína kam se člověk podíval; a zase střepiny skla a omítky. Mimo to jakési záhadné kusy a součástky všelijakých věcí. Voda neteče, plyn nejde, telefon nefunguje, jen maličký elektrický vařič lze z moderních vymožeností upotřebit. Na to všechno jsme v té chvíli nemysleli. Byli jsme šťastni, že se zase vidíme, že jsme zase pohromadě a cítili jsme, jaká je to milost Boží.
Žaludek se ale hlásí a tak prvně vytahujeme jídlo, z něhož je radost veliká a jíme. Pak se musí nosit voda, odstraňovat sklo a zametat. Podlaha již mnohokrát umytá je stále stejně šedivá a bude dlouho trvat, než bude, jak bývala. Je obtížné uklízení, vaření a všude se musí chodit pěšky. Je to únavné, ale jsme trpěliví a vděční. Nad námi jakoby se vznášelo kouzelné slovo MÍR a naděje lepších časů.
Kdykoli myslím na celou tuto dobu hrozné druhé války, na všechny úzkosti, zkoušky a trápení na jejím konci, napadají mě slova Písma: „O milosrdenstvích Hospodinových na věky zpívati budu, od národu do pronárodu zvěstovati budu pravdu tvou ústy svými. Ty panuješ nad dutím moře; když se zdvíhají vlny jeho, ty je zkrocuješ. Blahoslavený lid, který zná zvuk Tvůj; ti Hospodine v světle oblíčeje tvého choditi budou, nebo slávy síly jejich ty jsi a z milosti Tvé k zvýšení přijde roh náš. Neb štít náš jest Hospodinův a svatého izraelského král náš.“ (Ž89,2.10.16.18.19)
Úžasný úprk německých vojsk. Hrozný dojem. Nebezpečí. Neklidná noc.
Mír – mír ! Mír – mír ! Očekávání ruského vojska. Rumuni. Večer honba Němce (nesouhlasíme).
Pan Drlík odjíždí do Brna (má donést zprávu o našich). Modlím se a modlím, nespím. – Parytzán.
Myslím jen na to, s jakou přijedou. Čekám, modlím se a čekám. – Přijeli. „Hospodin jest síla má a štít můj, v němť jest složilo naději srdce mé a dána mi pomoc“ (Ž28,7) Díky Tobě, Pane Bože můj ! Žijí, žijí !
V kostele, slavnost. Pohřeb Jančíkova chlapce (zahynul při výbuchu mina).
U „Ruk“ s panem Kolářem.
V noci vozy sedláků (i jiné dny) odvážely „kořist“.
Ve mlýně, pochůzky. Posloucháme řeč pana presidenta a zprávu o jeho příjezdu do Prahy.
Shánění dopravy domů – krása jara.
Dohovořili jsme se s panem Elisem. V útery, snad v pondělí. – V noci velký výbuch někde, střílení.
Jedem domů z hostinného Rovečného !
(Z Osik jsem dostal od Zdenky z 26. 4. 1945 dopis, který mi přinesl, tuším, jeden četník odtamtud. Mám jej schovaný. Nevěděl jsem, že týž den jdou dále a napsal jsem ve velikém spěchu a rozčilení kratší dopis. Naši jej ovšem nemohli dostat a nevím, kam se poděl.)
Odešli jsme na nádraží a čekali na vlak. Ještě neměl hlášený odjezd z Brna, když už měl býti v Řečkovicích. Asi za čtvrt hodiny vyjel z Brna (tedy potom) a zanedlouho přisupěl do Řečkovic. Stmívalo se. Rychle jsme nasedli do poloprázdného vlaku. Rozloučili jsme se s našimi, domluvili poslední věci a vlak se rozjel. Cesta míjela celkem klidně.
V Tišnově jsme byli asi v 10 hodin. Když jsme šli z nádraží a chopili se svých zavazadel, zakmitla se nad krajem světelná raketa, posléze druhá a třetí a za chvíli byl kraj jako za denního světla. Bylo slyšeti jakési temné dunění, snad z dálky bombardování. Hledali jsme ve tmě dům pana Studeného. Nebylo již skoro nic vidět a neměli jsme baterku. Ohlíželi jsme se po nějakém člověku, když z cestičky naproti nám vyrazila osoba, zabalená do vlněného šátku. Měla malou baterku. Ptali jsme se jí po domku pana Studeného a podle hlasu jsme poznali, že je to paní Mrázková. Nepoznala nás; až teprve když jsme se k ní přihlásili, posvítila si na nás a hned nás poznala. Byla překvapena.
Hned nás vedla ke Studeným nejbližší polní cestou. Když jsme přišli k vile, přišla nová překážka. Zvonku nikde nebylo, byl až u dveří a branka i plot byly opleteny ostnatým drátem. Volali jsme a paní Mrázková házela i malými kamínky do oken. Však nikde nikdo. Pokoušel jsem se přelézti plot s ostnatým drátem. Šlo to těžko, ale přece. Po chvíli úsilí protáhl jsem se šťastně mezi plotem a drátem nad ním a utíkal zazvonit. Chvíli nic, pak šramot, hlasy a otevřel nám jakýsi malý, mladý pán o němž jsme se dověděli, že je to mladý pan Studený.
Šli jsme za našimi nahoru, kteří se právě ukládali k spánku. Byli jsme mile, ale potichu uvítání, neboť malý Jenda už spal. Maminka odešla za chvíli s paní Mrázkovou zpátky. Mně ustlali na slamníku a dostal jsem dobrý hrnec kávy. Velice mně chutnalo. Potom jsem se změřil a měl jsem jenom 37, což bylo po takové cestě málo. Pak jsem usnul.
Ráno asi o čtvrt na šest vzbudilo mě šramocení. To Slávek vstával. Měl jet vlakem do Brna na pohřeb paní Zbytovské. Akutní poplachy byly stále. Nepřátelská letadla nad námi, ale my jsme si z toho nic nedělali. Domníval jsem se, že v Tišnově nic nebude. Měl jsem ještě teplotu a tak jsem zůstal ležet. Teprve ráno jsem zpozoroval, že v pokoji není ani stolu, ni židlí. Odpoledne pískal Slávek pod oknem. Byl zde už z Brna i s Vápeníkovými a panem Zbytovským. Četl jsem si právě velmi zajímavou knížku, kterou jsem dostal na cestu od Honzy – „Taková jsme my, zvířata“.
Za chvíli již Vápeníkovi s panem Zbytovským nosili balíky, měli zde skoro všechny své věci. Večer jsme hráli s Mílkem a Blaženkou karty (duráka, cigána atd.). Spat jsme šli trochu později. Pan Zbytovský a Slávek odešli spat do nemocnice, Mílek spal na Slávkově posteli, já na svém slamníku a paní Vápeníková s Blaženkou na peřinách na zemi. Maminka jako vždy u Mrázků.
Druhý den jsem měl již normální teplotu, ale ještě jsem nevstával. Dopoledne jsem četl a odpoledne jsme hráli hry. Příští den jsem již vstal. Večer jsme Slávka naučili hrát duráka a on pak s námi chtěl hrát pořád. Také malý Jenda byl velice roztomilý.
Později jsme již chodili s Vápeníkovými dětmi do lesa, nejvíce na Klucaninu. Měli jsme na úpatí lesnatého svahu své místo, jakousi poloskálu. Bylo tam moc ještěrek a my je pozorovali. Vyřezávali jsme loďky z kůry i letadla a takto si krátili čas. Poslední dny byly od Brna slyšeti silné detonace. Ruská letadla se často objevovala. Německého vojska přibývalo.
Naši nepřicházeli a tak se maminka rozhodla jeti transportním vlakem do Brna. Měli jsme veliký strach, neboť letadla létala nebojácně nízko, takřka nad hlavami.
Když jsme se ráno probudili a začli s Mílkem hráti šachy, přišla maminka. Rychle jsme se oblékli a vyptávali se jí, jak je to s našimi, jakou měla cestu, jak je v Brně atd. Mílek s panem Zbytovským byli ve vedlejším pokoji a poslouchali rány pocházející od Brna. Od rána byl ruch mezi německým vojskem, i ve vzduchu. Německá obrněná auta i malé obojživelné tanky škrábaly se nemotorně pomalu na Květnici i na Klucaninu. Maminka ještě vykládala, když ve vedlejším pokoji praskly dvěře a Mílek volal: „Všechno rychle do krytu, už se to sype !“ Daďka chytla malého Jendu. Když jsme byli na schodech, začlo řinčet sklo a dům se kolébal, jak na vlnách. Paní domácí křičela ještě cosi na i nyní klidného pana domácího. Dům se třásl. Ohromné detonace se ozývaly ze všech stran. Když se výbuchy ztišovaly, rozškrtl jsem sirku a seznali jsme, že jsme v jakési velké kostce z betonu kdesi ve sklepě s úzkými dveřmi.
Asi po půl hodince jsme se odvážili vylézti nahoru. Mysleli jsme, že něco padlo do zahrady, jak veliké byly otřesy. Ale když jsme viděli rozbitý dům asi 50 metrů od nás, poznali jsme, že náš dům je celkem málo poškozen.
Pan domácí si klidně převlékl boty řka, že musí pro mléko a že si na doma vždycky bere jiné boty. Pak si oblékl kabát, vzal konvičku a nedaje se ani takovouto okolností rušiti ze svého denního pořádku, s úplným klidem šel pro mléko. Za chvíli se vrátil se Slávkem, který nám vypravoval, jak vše prožil v nemocnici. Mezitím ovšem pořád jsme museli být připraveni, neboť Němci pálili stále na ruská letadla, hlídkující nad Tišnovem. Němci s klidem se zakopávali pod auta s nápisy: Sieg oder Sibirien ! Sieg um jeden Preis ! a Unser der Sieg !
Rozhodli jsme se, že v Tišnově nemůžeme zůstati, že musíme utéci a to na Vysočinu, na Rovečín přes Osiky. V Osikách měl Slávek jednu pacientku, která mu slíbila, že tam můžeme kdykoli přijít, bude-li třeba. Do Osik bylo asi 19 km.
Vždy, když byl klid, běželi jsme nahoru pro nějaké věci a ve sklepě je balili. Pan domácí pracoval na zahrádce. Museli jsme jít ještě k Mrázkům pro kufr, který jsme tam měli. Když byl klid, rychle jsme přeběhli. U Mrázků se svážely cihly a zazdívala okénka do sklepa. Paní Mrázková nám dala jednoduchý oběd, na který jsme si však vůbec ani nevzpomněli. Často jsme museli jíti do sklepa. Když jednou byla letadla nízko nad námi a my seběhli do sklepa, začlo druhé hrozné bombardování: Í –- í –- í, pískaly padající bomby. Bum, bum, prásk – odpovídaly druhé, již dopadnuvší. Ta – ta – ta vyhrožovaly kulomety s Klucaniny. Dveře létaly, pilně nanosené cihly se bortily dovnitř, dům se třásl a petrolejová lampa u zdi se houpala až z ní stříkalo. Bylo slyšet výkřiky, pak spadly odkudsi necky, a asi po dvou minutách opět ticho, jen v dáli bzučely motory vzdalujících se letadel.
Ani jsme již nevycházeli ze sklepa, a opravdu přišel další nálet mnohokráte hroznější prvých dvou, kdy paní Mrázková ještě s jednou paní zůstaly na zahradě a protože nemohly doběhnout, skočily do besídky. Zažily hrozné chvíle. Sklo se sypalo, střepiny hvízdaly a zabodávaly se jim nad hlavami, dřevo praštělo a celá besídka se hrozně otřásala. Když po chvíli přiběhly do sklepa, nemohly pochytit dechu.
To již bylo půl čtvrté a letadla létala pořád méně a méně. Asi o půl páté, když již byl skoro klid, odvážili jsme se přeběhnouti k našim. Tam to měli možná ještě horší, Dům byl pošramocen, skoro všechna okna byla vybita. Měli jsme již hodně sbaleno, ale přece ještě jsme museli vše přehlížet, dobalovat a hlavně očekávat tmu. Bylo celkem klidno. Jako netvoři projížděli tanky a obrněná auta Klucaninou. Německé vojáky nálety vůbec nerozrušovaly. Pana domácího druhý nálet zastihl na zahradě u včel. K večeru šel kolem nás jakýsi pán, jehož Slávek znal z nemocnice, protože tam chodil za svým bratrem, kterého on ošetřoval (kdysi). Bratr bydlel v Lomnici a ten pán nám pro něho napsal psaní, aby nás u nich v Lomnici nechal přenoscovati. My ovšem jsme mínili jíti do Osik a toto psaní jsme si vzali jen pro nejhorší.
O půl deváté jsme vyrazili rozděleni po partách. Takřka jsme proběhli hořícím Tišnovem. Setkali jsme se na konci Tišnova, kde byla silnice taktéž hodně poškozena. Spojenci asi mířili na záseky na silnici a zmýlili se jen o kousíček. Z Tišnova se valily proudy lidstva. Vyšli jsme v noci.
Silnice byla plná utíkajících lidí. Jedni jen tak s aktovkou nebo malým kufříčkem, druzí se vším všudy, s peřinami a velikými koši, naloženými na různých vozech. Bylo jasno jako ve dne, byl úplněk. Někde v dálce hořel asi les nebo něco podobného, protože celý jakýsi pahorek se červenal a byla jakoby polární zář. Chvílemi se kolem nás mihlo německé obrněné auto. A my šli dále. Nad Lomničkou jsme si nadrazili jakousi zkrácenou cestou. Nesl jsem dvě kabely. Za Lomničkou již silnice nebyla tak živá. Všude před vesnicemi stály německé hlídky s napřaženými bajonety. V Šerkovicích panu Zbytovskému kdosi poradil, abychom si před Lomnicí nadrazili oborou. Před oborou jsme potkali poslední lidi. Utíkali až z Brna. Chvíli jsme si s nimi vykládali, ale potom nás předhonili. Měli jsme obavy, bude-li obora otevřena. Byla.
Z kočárku nám začala padat guma. Stíny vysokých stromů křížily nám cestu, místy hodně blátivou. Jaký byl náš údiv, když jsme uzřeli, že vrata na druhém konci obory jsou zavřena ! Chvíli jsme stáli bezradně, ale pak jsme se dali do práce – zvětšili díru v plotě, kudy jsme všichni prolezli a posléze i protáhli kočárek. A nyní rychle do Lomnice !
V Lomnici jsme se dobývali do jednoho domku, kde jsme se chtěli zeptat na další cestu. Trvalo to dlouho, než pan Zbytovský se dotloukl. My zatím jsme se procházeli dole pod školou po silnici. Mílek si sedl do příkopy a spal. Když jsme tak jezdili, pozorujeme, že jezdíme jenom po třech kolech. Čtvrté leželo na mostě. Rychle jsme proň běželi, zatímco pan Zbytovský se vrátil. Cestu mu dobře vysvětlili a i jinak byli velice hodní.
Bylo asi půl dvanácté. Kolečko nešlo opravit a tak jsme je jenom nasadili na osku a vždycky, když padalo, musel doň někdo kopnout nebo je znovu nasadit. Za Lomnicí jsme minuli krásnou hájenku nebo něco takového a potom starý mlýn, a znovu jsme se rozmýšleli, zdali nemáme zůstat na noc přece v Lomnici. Zastavili jsme, Slávek vydělal mapu, rozžal baterku a zkoumali jsme mapu. K našemu údivu, měli jsme za sebou teprve asi půl nebo dvě třetiny cesty.
Vtom zahoukala sova. Chvíli bylo ticho a pak jakoby odpovídal divoký holub. Bylo to divné tak v tom tichu. Mamince se to zdálo podezřelé. Dívali jsme se ještě na mapu, když se ze zalesněného zákrutu silnice ozval tlumený povel: „Kupředu !“ Nemohli jsme se rozmýšlet a vyrazili jsme kupředu.
Dole u potoka pod námi se to jenom hemžilo temnými postavami v gumových pláštích. Obklopilo nás několik mužů v jakýchsi gumových uniformách. Povídali, že hned musíme s nimi, nebo něco takového, a když pan Zbytovský chtěl něco namítnout, zavelel velitel prudce, avšak tlumeně: „Ruce vzhůru !“ – Konečně se panu Zbytovskému podařilo říci jim, že jsme vybombardovaní z Tišnova. „Aha, to je něco jinýho !“ – obrátil se takový pomenší k tomu druhému. „Pojďte rychle, a jenom, prosím vás, ticho !“ – Šli jsme asi pět minut až na rozcestí, kde odbočovala od cesty k Osikám cesta na Rašov. „Jděte rychle tudy asi 20 minut“ – rozkazoval ten menší velice nepříjemný rozkaz. Znamenalo to toho dne již do Osik nedojít. Pan Zbytovský opět se bránil a pořád se ptal na cestu do Osik. Konečně ten menší (velitel) rozhodl: „Tak jděte na ty Osiky a ty jdi kus s nimi, tam s nimi počkej, však víš… “
Tu bylo naše vykládání přerušeno. Přiběhl nějaký menší mužíček a cosi rychle oznamoval veliteli. Museli jsme zajet do příkopu a lehnout si do malin. Naproti nám vysoká skála u silnice byla jasně ozářena měsícem. Partyzání shora i zdola lezli a stavěli na ní kulomety. Do příkopu a na silnici kolem nás si také lehali s puškami. Čekali Němce.
Měli jsme strach, co bude, ale když chvíli nic nebylo, partyzáni vylézali ze svých skrýší, vstávali, oprašovali se, a my už jsme vycházeli. Na cestu dával velitel našemu průvodci ještě příkaz: „Každýho tam haltuj a kdo neposlechne, tak mu to syp do břicha !“
„No, vono to nebude tak zlý – přiklonil se k nám ten, jenž nás měl vést. „Ale tak honem !“ – Vyšli jsme za ním. Les zde obklopoval z obou stran silnici. Šli jsme asi 10 minut, když nalevo začaly jakési pastviny nebo louky a zákrut silnice byl ozářen měsícem. Přešli jsme toto místo a zašli opět do lesa, trošku na vršíčku. „Tak třeba tady“ – povídal náš průvodce, s kterým jsme cestou moc nemluvili a již usedl do příkopy; pušku si přeložil přes koleno. Kabely jsem si položil ke kočárku a sám jsem stál. „Budeme totiž vyhazovat mosty“ – objasnil nám partyzán naše postavení. „Teďka tedy musíme počkat asi 20 minut a pak můžete jít; však kdybyste lezli do toho, oni vás kamarádi upozorní, a i kdyby to bouchlo před vámi, zase se nic nestane. S tímhle kočárkem přejedete i přes rozbitý mostek. Dáváme jenom 16 granátů, to udělá uprostřed jen takovou díru, aby nemohlo těžký vozidlo přejet. To když jsme jednou chtěli vyhodit takový menší mostek celý – a byl jenom kamenný – museli jsme dát 36 granátů.“
Chvíli jsme ještě vykládali o těch mostcích a pak se partyzán zeptal, nemáme-li nějaké cigarety. Slávek mu navalil hned celou desítku. Partyzán si zapálil a liboval si. „Víc už nemáte, že jo ?“ zeptal se a Slávek tasil další desítku. Partyzán byl velice rád a začali jsme s ním docela vážný hovor. Ptal se nás, co Němci, jaké mají hlídky a zdali jsme nějaké neviděli. Ptali jsme se ho, jak se mu tak venku žije. Povídal, že člověk si na všechno zvykne. Ptali jsme se ho také, má-li nějaký drátek, že bychom spravili kočárek. „Jo, granát tak vám dát“ povídal „ale drátek nemám.“ Zmínili jsme se také o tišnovském náletu. „Jo, jo; my jsme se na ně koukali, jak to sypali, tady z náší rozhledny.“
A tak jsme ještě vykládali chvíli. když partyzán už se zvedal, že můžeme jít dále – ale tu z lesa vyběhl jakýsi jiný partyzán, mladík asi 25-ti letý, střední postavy, s napřaženým samopalem. Zhrozil se neopatrnosti svého kamaráda: „Člověče, ty tady s něma vykládáš, jak dyby nic; copak nevíš, nejsou-li to Němci, nemají-li zbraně“ – a při tom máchal nám před očima samopalem, poskakoval z jedné nohy na druhou a všechno v něm jenom hrálo. „Ihned se mi legitimujte !“ Všichni jsme se legitimovali, přičemž povídal: „A přiznejte se, je-li mezi vámi Němec; a pak je s vámi zle !“ Když viděl, že jsme Češi, přál nám šťastnou cestu, každému stiskl ruku, zavolal na nás „Nazdar !“ – a to již byl v záhybu silnice. Pak se ještě vrátil a ptal se Slávka: „A což, cigarety nemáte ?“ Slávek povídal, že dal již tady kamarádovi a dával mu zase další dvě desítky. Přáli jsme všem štěstí a brzký konec války.
Přes každý mostek jsme jen přeletěli. Minuli jsme jakousi samotu a odbočka k Osikám pořád nikde. Šel jsem už jen automaticky. Nohy jsem vůbec necítil. Kolečko padalo nyní stále v menších a menších intervalech a my je museli pořád nasazovat. Cesta se táhla do nekonečna. Když jsme stoupali do prudkého kopce, ozval se za námi jeden strašný výbuch, druhý a třetí.
Konečně se objevila odbočka k Osikám: – Osiky 2 km –, četli jsme na německo-české orientační tabulce a pustili jsme se odvážně po kamenité cestě (nespravené) navrch k jakémusi lesíku a pak napravo. To již jsme v dálce viděli první světla Osik. Za čtvrt hodiny jsme byli na začátku vesnice.
Slávek s panem Zbytovským se rozhodli jít hledat onen statek, kde bydlela ta jeho pacientka (jmenovali se Jurnečkovi). Stáli jsme právě pod velikým statkem s tmavými vraty a podlouhlou lavičkou u plotu u vchodu. Složili jsme zde svá břemena a čekali. Mílek si sedl a klímal. Zpod vrat se ozýval pes. Chvílemi jen slabě vrčel a pořád víc a více, až se rozštěkal. A zase přestal a jenom vrčel a tak pořád po celou tu dobu. Čekali jsme již hodně dlouho a nikdo nepřicházel, jen podle štěkání psů jsme odhadovali, kde asi naši jsou. Ale štěkání bylo slyšet pořád slaběji a slaběji, až asi za půl hodiny zaštěkal pes někde v dálce. Pak se štěkání zase blížilo, až jsme uviděli Slávka. Přicházeli s nějakou paní, která nám pomohla všecko nésti a zavedla nás do statku k Jurnečkovům.
Tam nás přivítala již přívětivá hospodyně a octli jsme se v kuchyni, kde již topili, vařili čaj a my jsme se svlékali a zasedali na lavici za dlouhý stůl. Museli jsme vykládat o všech událostech z Tišnova, oni zas nám ukazovali letáky, které tam Američané shodili, a já jsem si hrál se psem, ještě štěnětem, kterého prý si koupili za 30 cigaret. U pece v bedně se probudila kachňata a koček zde bylo asi šest. Dostali jsme dobrý čaj a večeři a pořád jsme vykládali. Jak zde bylo útulno proti malému sklípku, ve kterém jsme se krčili při bombardování a stále byli v nebezpečí !
Asi o čtyřech jsme se rozhodli, že půjdeme spat. Ovšem to byl zase problém. Slávek s Daďou a Boženka se odvážili na dvě vratké postele, já jsem si ustlal na třech židlích postavených vedle sebe u pece, maminka, pan Zbytovský, paní Vápeníková a Mílek spali sedě na lavici za stolem všelijak skrčeni. Ovšemže jsme spali oblečeni. Spali jsme nepohodlně, ale v úplném bezpečí a to bylo to hlavní.
Probudili jsme se ráno asi o půl sedmé, když domácí vstávali. Jakési kotě mně sedělo na nohou a brzy jsem se probral. Šel jsem si ještě lehnout se Slávkem do postele a tam jsem spal ještě asi dvě hodiny. Ráno jsme si s Mílkem předně prohlédli zevrubněji kuchyň, spočítali kočky a šli na prohlídku stájí a chlévů. Domácí hoch, asi pětiletý, nás vyprovázel a vše nám ukazoval. Slávek přišel za námi a tehdy ta jeho pacientka přišla na nápad půjčit nám vozíček, který si tam schoval Slávkův brněnský kolega Novák. A půjčila nám ho. Jaké k tomu má právo, na to jsme se ani neptali.
Prvně jsme se šli podívat na koně, měli jen jednoho. Ten hošík, Jirka, nám vše ukázal a na koně také vylezl. Napřed vylezl na žlab a pak na koně přes jeho hlavu. Chvíli jsme študovali staré podkovy, naskládané na okénku u stáje. Pak jsme se šli podívat do chléva. Bylo zde mnoho krav, telat, koz i králíků, kteří byli zavřeni ve vysoké ohrádce. Zde jsme potkali Blaženku s Jendou a se dvěma kočkami. Jenda kočky týral a tak mu za chvíli utekly. Nejvíce se mi líbili králíci. Pak jsme šli za humna. Bylo moc hezky. Bylo vidět, že jsme již napolo na vysočině. Pak jsme si obrousili na kole kultivátoru nože a pak jsme sešli kolem stavení po potůčku dolů. Ale pak jsme šli zas dovnitř, protože to bylo přece jen zajímavější.
Asi o půl desáté přišel kovář a spravil nám kolečko, přičemž jsme si s ním vykládali. Pak ten Jirka si přistavil žebřík a lezl až nahoru k holubníkům a pozoroval holuby. Něco se tam dělo, ale už nevím co. Pak jsme si šli na sádek a uřízli jsme si tam z mladého dřeva každý řádnou hůl. O 11. hodině začlo loučení, my si sbalili opět své věci a vydali se na další cestu. Ovšem nyní s vozíkem, který jsme měli naložený až v něm praštělo. Slávkova pacientka nás šla vyprovodit ještě s jakýmsi malým děvčátkem z toho statku z přízně – jaké, to nevím. Na vršku nad Broumovem nás opustily.
V Broumově jsme zase s kýmsi chvíli vykládali, s nějakou paní také z Brna, která tam utekla a svého muže měla kdesi jinde, nebo tak nějak to bylo. Nad Broumovem byla strašně špatná cesta, příkře stoupající do vršku k jakémusi křížku. Měl jsem strach, až budeme tam úplně nahoře, aby se neobjevilo nějaké letadlo. Ale dorazili jsme tam bez nehody. Když jsme sešli dolů skoro na silnici, objevili se nad námi silné bombardovací svazy. Strašně to hučelo, a tak jsme se schovali ve skupince lip a počkali, až bylo úplně klidno. Pak jsme šli ještě chvíli po silnici a když jsme dorazili do Černovic (já s panem Zbytovským jsme karavanu trochu předběhli), zvonilo právě poledne. Usedli jsme před hostincem na lavičku a čekali na naše. Po silnici šla vesele kachňata pěkně v řádku. Byla ještě úplně malá.
Pan Zbytovský tam potkal nějakého pošťáka, tak si chvíli vypravovali. Chtěli jsme zajíti do hostince, ale pak jsme se rozhodli, že půjdme dále a najíme se někde v lese pod Hodonínem. Za vesnicí byla jakási druhá hospoda, u které jsme potkali nějakou paní Juránkovou s její dcerou. Putovali také pěšky a měli před hospodou uložen jakýsi starodávný kočárek a v něm své věci. Chvíli jsme s nimi vykládali, měli pro nás do Rovečína nějaký vzkaz, a potom jsme se hnuli dále.
Silnice byla liduprázdná, uprostřed polí, po straně s mladými stromy; jen za Černovicemi jsme potkali jakéhosi pantátu s kravami. Pořád jsem čekal, kdy se objeví nějký les. Stále nad námi hučela nějaká letadla. Konečně jsme vešli do lesa, krásného, velikého, borového. Napravo od silnice, asi po 10-ti minutách cesty, jsme objevili paseku s pokácenými kmeny, přes sebe přeloženými. Usídlili jsme se zde a poobědvali jsme na širokých kládách. Jenda měl dostat kávu, ale nemohla mu vychladnout a tak Slávek ji na chvíli zahrabal do sypké hlíny blízko silnice. Houpali jsem se s Mílkem na kládách, seškrabovali smolu a dělali různé hlouposti.
Tu jsme spatřili asi 50 kroků od nás za menším keřem přikrčeného menšího mužíka v šedavém kabátku a na stranu naraženém klobouku. Jakoby se na nás díval. Při tom seděl tak, jako kdyby jedl. Když se však dlouho nehýbal, odvážili jsme se za ním s panem Zbytovským a k našemu údivu i veselí zpozorovali jsme, že mužíček onen jest pouhý pařez, a jakási větev nad ním z dálky vypadala úplně jako klobouk.
Když jsme se vrátili, zvěstovala nám Blaženka radostnou novinu, že Jendovi se ukázal druhý zub. Chvíli jsme ještě seděli a po jedné zahájili jsme cestu k Hodonínu. Šli jsme pořád lesem. Asi po čtvrt hodině došli jsme na křižovatku a dali jsme se napravo po svažující se silnici. V lese i kolem silnice bylo plno uřezaných mladých stromků a větví. To se Němci maskovali. Když jsme vycházeli z lesa, již nad Hodonínem, potkali jsme nějké Brňáky, paní s hochem, kteří však dělali dojem úplně venkovský a byli v Hodoníně schovaní před válečnou vřavou. Byli z Úřednické čtvrti a brzy se s nimi paní Vápeníková dohovořila o všech známých a vůbec o všem. Vykládali jsme opět asi 10 minut a pak jsme se hnuli dále k Hodonínu.
V Hodoníně opět jsme se zastavili s nějakou paní z Brna, ve které Blaženka poznala svoji bývalou školnici. Pak jsme na návsi ještě s kýmsi hovořili, ale pak už jsme museli jít. Asi 10 minut cesty za Hodonínem, rozhodly se Daďa s maminkou, že Jendu přebalí. My jsme šli zatím napřed. Tu se ozvala opět letadla, což ovšem nebylo nic zvláštního. Ale za chvíli kulometné staccato a jakési detonace osvětlili nám rázem situaci. To již byla letadla nad námi a zahlédl jsem skákati malé ohníčky. Pak zase cosi jako detonace. Na pravé straně právě začínal mladý lesík. Vběhli jsme doň, káru jsme nechali na silnici a vběhli jsme do smrčkového porostu. Větve mě strhly s hlavy čepici. Nedbal jsem toho však. Přikrčeni očekávali jsme, co bude dále. Palba trochu zmlkla a tu přiběhla maminka s Daďou a Jendou v náručí za námi. Hukot ztichl. Jen v dálce chvílemi zahučelo letadlo. Za chvíli však hukot byl opět nad námi a vše se znovu opakovalo. Jenda chvíli cosi vykládal, ale pak se rozbrečel. A zase bylo ticho.
Teď se zdálo, že je již všemu konec. Káru jsme zavezli ke kočárku a očekávali příští věci. Kolem jeli nějací lidé s vozem úplně klidně, jako kdyby se nic nedělo. To prý nic a cože nám letadla udělají. Pak šel kolem cestář, s kterým jsme se již více zapovídali. Znal tetu Miladu Lautererovou ze Čtyř Dvorů a povídal, že co tam byl posledně, tak se měla docela dobře. Co se stalo, to nevěděl. My jsme se domnívali, že Rusové bombardovali nějaký německý transport, jedoucí po naší silnici. Proto jsme se neodvažovali dále.
Šli jsme si do blízkého potoka vymáchat plínky a pak jsme je na kraji lesa sušili. Když se ozval od Hodonína hukot aut, přejela kolem nás tři německá maskovaná osobní auta. Pak ještě nákladní auta, ale bylo jich málo, jen asi deset; a pak se, ó hrůzo, vrátila opět ta tři německá auta a zastavila přímo před námi. Byla na dřevoplyn a nemohla se rozjet. Vyskočili z nich Němci, oficíři i neoficíři, a jali se dlouhými háky šťourat v kotli. Asi za 10 minut se přece jenom rozjeli. Oddychli jsme si.
Čekali jsme ještě asi hodinu, protože letadla stále ještě nad námi kroužila. A pak jsme se vydali na cestu. Mílek a vůbec všichni jsme měli strašnou žízeň. Proto když se objevila u silnice stará hájenka, dobývali jsme se a chtěli poprosit o vodu. Já zatím jsem naproti v příkopě našel kuličku, docela dobrou, novou, hnědou. Vzal jsme si ji a mám ji dosud.
Když nám dlouho nikdo neotvíral, vydali jsme se na další cestu. Letadla byla ještě sice slyšeti, ale již jen kdesi v dálce. Mysleli jsme již, že je všemu konec, ale když jsme šli kolem jakési obory, snad s nízkým kamenným plotem, objevila se letadla opět nad námi. Vápeníkovi, pan Zbytovský a Daďa s Jendou skočili do jakéhosi velikého keře, já s maminkou byli jsme za rázem dřeva a Slávek skočil naproti přes silnici pod kamenný můstek. Byla slyšet střelba, ale detonace již ne. Letadla se vzdalovala a my pomalu vylézali ze svých úkrytů. Naproti na stráni oral sedlák s koňmi a tato patálie nijak jej nevyděsila.
Pokračovali jsme v cestě a než jsme došli k Louckému dvoru, museli jsme se ještě dvakrát schovávat. Viděli jsme ve vzduchu již zcela jasně americké hloubkové letce, kteří ve vzduchu prováděli krkolomné převraty.
Když jsme šli kolem staré kamenné stodoly před Louckým dvorem, předhonili nás jacísi lidé z Brna. Ale nevykládali jsme s nimi dlouho, neboť se nad námi náhle objevilo jakési padající letadlo. Vběhli jsme do stodoly. Brzy se vše utišilo a mohli jsme jeti dále.
Z Louckého dvora vycházel jakýsi Němec, voják, ten s tou umrlčí hlavou na čepici. Nesl si pod paží kus chleba, který si ve statku vyžebral. Naproti nadával nějaký člověk, co prý takovým Němcům něco dávat a ještě těm darebákům s tou umrlčí hlavou.
Odbočka do Prosetína byla uzavřena. U ní na stráni a v polích bylo pár Němců. Stáli jako zmoklé slepice a o něčem se radili. Stále prohlíželi mapu. Kolem jelo nějaké německé osobní auto, zastavilo u nás a Němci se nás ptali, kudy na Bystřici. Orientační tabulky byly totiž všude překrouceny. Poslali jsme je nazpátek. Sotva nám zmizeli z dohledu, objevila se nad námi opět letadla a zase jsme museli do příkopy. Když jsme se zase vzchopili, hnal kolem nás nějaký čeledín velikánské stádo ovcí. Malá jehňata, staré ovce i velicí berani s bekotem se hnali do jakési ohrady s přístřeškem. Několik se jich zaběhlo a čeledín za nimi musel utíkat daleko do polí.
Za dvorem byl veliký rybník, vroubený topoly. Plovalo tam pár hus. To bylo asi v půl šesté. Bylo zataženo a jakoby trochu mžilo. Ze dvora vyšli nějací měšťáci, dva mladí manželé s děckem a opět jsme se s nimi zapovídali. Když jsme se blížili ke Křtěnovu, slyšeli jsme bubnovat a z dálky jsme viděli, jak se lidé sbíhají. Co policajt oznamoval, to jsme neslyšeli. Věděli jsme jen, že už se blížíme k Rovečínu a to nás nutilo do rychlejší chůze.
Ve Křtěnově, jak jsme se objevili na návsi, hned se lidé sbíhali a děcka volali: „Jen se pojďte podívat, brňáci jdou !“ My však jsme se příliš nezdržovali a šli dále s pevným úmyslem dospěti ještě toho dne do Rovečného. Chůze však byla velice obtížná, protože jsme měli letadla stále téměř nad hlavami.
Mezi Křtěnovem a Olešnicí je u silnice mlýn. A do toho mlýna jsme skočili, když hloubkoví letci se snášeli skoro až k zemi. Zde nás velice postrašili a téměř zakázali jíti do Rovečína. V Kamenci prý se strašně bojuje s partyzány. Silnice k Rovečínu je obsazena. A mnoho jiných poplašných zpráv. Z toho všeho vysvítalo, že do Rovečína se již ten den nedostaneme. Včera jsme aspoň po namáhavé cestě dosáhli úplného bezpečí. Dnes však budeme spáti v nejistotě celou noc.
Když jsme byli na kopci u malých provizorních chaloupek, rozpoutal se opět nad námi nový letecký souboj. Vběhli jsme do jedné z chaloupek, kdež byli velice přívětiví lidé. Měli tam také hošíka, o něco staršího, než byl malý Jenda a pozvali nás dovnitř, ať prý se zdržíme. Jenda si hrál s malým … a Daďa mu vařila večeři, zatímco venku se rozpoutal zuřivý boj. Třeskot strojních pušek mísil se s hukotem letadel, útočících střemhlav i zdola. Jenda byl zatím velice spokojen a s chutí večeřel. Vykládali jsme o lecčems, ale řešili jsme otázku nejbližší budoucnosti. A zatím se vzdaloval hukot letadel, výbuchy mlkly a třeskot palubních zbraní dozníval v dáli.
Rozhodli jsme se, že přenocujeme na třech místech, která byla téměř vedle sebe: na faře, u Dvořáků a u Hamerských. Když jsme došli na místo a zaklepali v Olešnici na faře, byli jsme velice mile přivítáni a rozhodli jsme se k tomuto nocležnému uspořádání: já, maminka a Mílek budeme spáti na faře; pan Zbytovský, paní Vápeníková a Blaženka u Dvořáků; Daďa, Slávek a malý Jenda u Hamerských.
Němců bylo v Olešnici velice málo, ba skoro žádný. Vykládali jsme na faře a chvílemi jsem přebíhal k Dvořákům nebo Hamerským obhlédnouti stav karavany. Bylo 9 hodin večer a seděli jsme právě na faře v kuchyni, když tu se na silnici ozvalo: klap–klap–klap… Vyběhli jsme podívat se, co se děje, a on to německý trén. Podkovy koňů zvonily na dlažbě. Nejprve jelo několik vozů a pak samí, samí jezdci. Ubozí, zbědovaní seděli na svých koních; zabaleni ve všelijaké hadry tiše se ploužili tmou. Jen ty podkovy zvonily. Obrysy vojáků nořily se pomalu jeden za druhým ze tmy, osvětleny mdlým leskem měsíce. Zpívali polohlasem jakousi ponurou píseň. Měli jsme strach, nebudou-li snad v Olešnici přenocovat nebo nezůstanou-li na noc u Lamberka. A stále jeli noví a noví. Byli jsme v dosti trapné situaci. Nezbývalo nic, než vyčkávat. Tedy jsme čekali. A Němci šli pořád noví a noví. A sotva bylo pět minut ticho, když vyšli opět noví a tak to šlo pořád. Pan farář se šel zeptat a dověděl se, že Němci nemíní nikde v blízkosti zastavovat. A šli dále.
Přeběhl jsem k Dvořákům a Hamerským. Trénu nebylo konce. Nenapadnou je shůry Rusové ? Kdy přejde tato nekonečná řada ? Tyto otázky zůstaly nezodpovězeny. Prozkoumali jsme u Nedvědů sklepy, což nás trochu uklidnilo, protože zdi byly metr široké. Ještě jsme se podívali oknem na vojáky a ti šli dál a dál, a řada neměla konce. Jen ty podkovy tak stále zvonily o dlažbu. Domluvili jsme se ještě, že když bychom v noci slyšeli my něco nahoře, upozorníme Nedvědovi dole a naopak.
Chtěli jsme si ještě chvíli povídat a zasedli jsme ke stolu, když paní Nedvědová šla si ještě pro něco do vedlejšího pokoje a zahlédla okno celé ozářené, na silnici jako ve dne a vojáky nadávající a ještě uspěchanější. Světlo netrvalo dlouho, byl to jenom zákmit. To Rusové si transport ozařovali světelnými raketami. Toto osvětlování znali jsme již z Brna a z Tišnova a věděli jsme, že neznamená nic dobrého, neboť vždy po něm, obyčejně za den, přišlo bombardování.
Přiběhl také od Dvořáků Mílek. Nálada byla stísněná. Rakety stále ozařovaly prchající Němce. Dlouho jsme ještě debatovali. Asi v 10 hodin jsme odešli nahoru spat. Včera po dlouhém ploužení dostihli jsme alespoň místa, kde bylo bezpečno, ale dnes jsme usínali ve veliké nejistotě. Přesto jsme usnuli kupodivu brzy. Ještě když jsem usínal, slyšel jsem cinkot podkov o dlažbu. A pak jsem usnul a spal jsem asi velice tvrdě, protože se mi za celou noc nic nezdálo.
Ráno jsme se probudili opět svěží a čilí. Však je již skoro osm hodin. Noc byla úplně klidná. Volám na Mílka, který spal vedle a ten se již také ozývá. Chystáme se ke vstávání, když se zdola ozve krásný zpěv. Nedvědovi zpívají čtyřhlasně při ranní bohoslužbě. Poslouchali jsme. Když dozpívali, šli jsme se umýt, oblékli jsme se a seběhli ke snídani. Také jsme se dozvěděli, že včera u nich byli Otovi a řekli jsme si, že spojení s Rovečínem tedy přeci nebude nejhorší. U Dvořáků bylo vše vpořádku, ale u Hamerských Slávek se nemohl postavit na nohy. Vyšplhal jsem k němu, spal totiž v pokojíčku, kde se fotografuje, neboť pan Hamerský byl povoláním fotograf a do pokojíčku se lezlo po točitých schodech. Slávek tam seděl sám a prohlížel smuteční číslo „Pestrého týdne“, když umřel presidnet Masaryk. Chvíli jsem se Slávkem poseděl a pak slezl dolů a vydal se na další výzkum.
U Nedvědů zazdívali dva staří zedníci okénko do sklepa fary a vykládali s panem farářem, přičemž pokuřovali z dlouhých dýmek, ozdobených na konci střapci. Chvíli jsem se tam pozdržel a pak šel na faru. Devítiletý Jirka odcházel právě k zubnímu doktorovi. Nesl si sebou na čtení knížku „Karneval plynů“. Ukazoval mě ji a zdála se mi býti velice zajímavá. U Dvořáků povídali, že snad kdesi u Crhova se zakopává dělostřelectvo, a že i v Olešnici již něco je, na kterýchžto zprávách bylo půl pravdy a půl ne. Vedle Dvořáků již si také sami zazdívali okna do sklepa. U Dvořáků byla porada, při kteréž se vesele jedlo, neboť Dvořákovi právě jako na naši počest zabili na černo prase.
Jedlo se hrozně. Jen na přesnídávku dávali každému dvě jitrnice. Pustil jsem se do nich s předsevzetím, že sním aspoň jednu, avšak po slabé půlce jsem musel složit zbraně. Pan Dvořák měl již vypracovaný plán, že po obědě naše zavazadla a Slávka s malým Jendou naloží na vůz a odveze přes Babu do Rovečína. My že půjdeme pěšky. Povídali jsme, že se vzmáháme, neboť do Osik jsme šli jen tak, z Osik jsme šli s vozíčkem a nyní s vozem a dvěma kravami.
Před 11. hodinou se šli podívat k Jožce, kde jsme byli velice mile přivítáni. Dostali jsme najíst i něco s sebou. Jenom letadla nás znepokojovala. Když jsme přišli domů, šla maminka něco obstarat do lékárny. My s Mílkem jsme vyšli na obhlídku Dvořákova stavení. Po dřevěných schodkách jsme sešli dolů ke chlévům, všechno bylo kamenné, stropy byly klenuté. Byly zde tři krávy, jedno tele, dvě kozy, jedno staré a dvě mladá prasata, všude plno koček.
Protože Dvořákův dům stál na svahu, jevil se z ulice jako přízemní, ale ze zahrady jako jednopatrový. Zde jsme vyšmejdili kde co. Vše jsme si důkladně prohlédli a vyzkoušeli. V rohu dvora byl sklad haraburdí, u kterého jsme se nejdéle zdrželi. Byl zde starý budík, který jsme si také náležitě „prohlédli“, že z něho nic nezbylo.
Stále bylo rušno a letadla nad námi. Když jsme vyšli opět nahoru, spatřili jsme již maminku, která přišla z lékárny a s ní – ejhle ! – ani jsme zraku nechtěli věřit – strýc Ota, který nedbaje zdržování všech, vydal se na starém, vypůjčeném kole do Kunštátu pro cigarety a nyní jej maminka našla v Olešnici při jeho návratu. Divili jsme se, že mu kolo někdo nevzal a vysvětlovali jsme si to tím, že kolo bylo strašně rozbité. Pláště i duše byly záplatované a přivázané ke kolu roztřepenými provázky. Mimo to bylo také sedadlo v hrozném stavu. Velice jsme se divili, jak na tom mohl jeti. Bylo to radostné shledání. Donutili jsme jej, aby zůstal na oběd a jel napřed do Rovečína a my pak za chvíli s vozem za ním.
Seběhli jsme ještě s Mílkem do Dvořákova sádku a chytali jsme chvíli v potoce mřenky a různé jiné rybky a raky, než nás letadla zahnala opět do stavení. Nálada se však lepšila, což bylo to hlavní. A pak jsme se cpali a cpali a pořád cpali, a až strýc Ota odjel, počalo se s přípravami k slavnostnímu startu. Předně pan Dvořák zapřáhl krávy a naložil na pomenší žebřiňák náš vozík, kočárek a zavazadla. Pak jsme se na faře rozloučili a pobyli chvíli u Dvořáků. Procházeli jsme se po dřevěné verandě, hráli si s malými čuňaty. Při tom jsem se setkal s hochem od Hamerských, s kterým jsem se znal z Ubušína. Ten nás pak všude provázel. Konečně jsme si prohlédli sedlářskou dílnu pana Dvořáka.
A nyní do Rovečného! Slávek se usadil na voze, to trvalo asi čtvrt hodiny, vzal si malého Jendu na klín, pan Dvořák ještě přezkoumal a přitáhl pevněji všechny přezky na postroji krav a vyjeli jsme. Šli jsme za vozem a vykládali. Nad Lamberkem jsme sledovali jízdní dráhu pásového traktoru, který vrýval do země pěticentimetrové dolíčky.
Takto jsme došli až na vrch kopce nad Lamberkem. Byli jsme ještě v nezalesněné části kopce, když strašnou rychlostí téměř nad našimi hlavami přeletěla německá štuka. Létala zřejmě na výzvědy a nepřiletěla asi zdaleka, neboť podvozek nebyl zaklapnut. Sestupovali jsme pomalu lesem ke grafitárnám. Nad nimi jsme našli letáky shozené spojenci… Pak jsme museli opatrně sjíždět. My šli rovnou cestou, kdežto vůz sjížděl svah serpentinovitě.
Prošli jsme grafitárnami, ve kterých se právě nepracovalo a začali jsme stoupati. Ještě jsme se s Mílkem vrtali chvíli v hromadách špinavé tuhy a každý jsme si kus ulomili na památku s předsevzetím, že si ji opravdu ponecháme, avšak když jsme později museli dohánět naší karavanu, zahodili jsme to. Mezitím přejel kolem nás na bryčce pan Bohumil Řehůřek, avšak jel tak rychle, že nás mohl jen letmo pozdravit. (Později jsme se dověděli, že vezl partyzánům zbraně.)
Kráčeli jsme dále za kravami. Tu se kolem nás mihl na kole Franta pekařů a stačili jsem na něj jenom zavolat: „Jsou v Rovečíně Němci ?“ A on jen už za záhybem zařval: „Ani pes !“ – a my šli dále.
Blížili jsme se k Rovečínu. Již jsme uviděli špičku kostela, Jančíkovu lípu, a pak už téměř celý Rovečín. Však už k nám přes pole běžel Jenda a Ála, za ním Daďa Otova a v dálce táhla přes pole Lýda malého Luďka Štěrbovic. To strýc Ota vše už předem zalarmoval, že jsme byli náležitě uvítáni. S Jendou jsme se chvíli váleli po zemi jako pominutí. Cestou do vesnice jsme jim vše zhruba vypověděli a pak, ač jsme byli zváni na svačinu, šli jsme nejprve hledati přístřešek, kde bychom si mohli složiti své vaky. Pan Dvořák totiž s kravami rychle zmizel, rozloučiv se s námi, čemuž jsem však nebyl přítomen, neboť jsem již s Álou, Jendou, Baji (Blaženkou) a Mílkem byli na sádku u Štěrbů a vyváděli všechno možné. Jenda s Álou tam dokonce měli své záhonky, ve kterých zasadili asi před týdnem ředkvičku, která však dosud nevzklíčila.
Pak jsme přelezli plot a šli trošku za humna a vylezli jsme na stoh. Vozili jsme se dolů, a když jsme se konečně i toho nasytili, utíkali jsme ke Kolářům. kde už jsme byli usídleni a měli složená svá zavazadla. Všichni rokovali u branky o příštích věcech. Jel tudy právě na kole jakýsi člověk v civilu, Němec, voják, který utíkal z fronty u Brna. Povídal, že se v Řečkovicích Na špici zuřivě bojuje, nabízel nám cigarety, kterých měl u sebe fůru, nadával na vojnu, ptal se na cestu a zase jel.
Maminka šla shánět nocleh pro všechny členy naší karavany, zatímco malý Jenda si hrál v kuchyni a pozoroval malého Milánka Kolářových. Šli jsme s Jendou ven a skákali po kamenech v potoce. Až Jenda skočil do vody po kotníky, nechali jsme toho a šli se podívat opět dovnitř. Konečně jsme pro všechny měli noclehy. Pak jsme si ještě vykládali.
Šli jsme ještě ke Štěrbům, při čemž jsme potkávali známé a asi v devět hodin jsme ulehli. Spal jsem za pecí jako ve výklenku. z jedné strany byla zeď a nahoře nade mnou na provazech všelijaké utěrky, hadry atd. Zdi byly vystlány kabáty a tak jsem tam byl jako v nějakém pelechu. Již jsme usínali, když nás pan Kolář vzbudil, že je Olešnice bombardována. Prý i troubili na poplach, já jsem však nic neslyšel. Byli jsme asi hodinu vzhůru, zatímco pan Kolář donášel nejnovější zprávy, že hasiči z Rovečína jeli do Olešnice, že Rusi házejí jen fosforové bomby, že je vidět záři a že hasiči už jsou zase zpátky. Byli jsme poděšeni a vzpomínali jsme na Nedvědovi. Ač jsem byl rozrušen, velmi brzy jsem zase usnul. Když jsem se pak k ránu probudil, uslyšel jsem vzdálené, velice rychlé signalizování morseovkou pískáním, ale nerozluštil jsem nic, protože to šlo strašně rychle. A zase jsem usnul.
Ráno jsem se probudil až asi o půl deváté a šel oběhnout všechny členy naší družiny. Předně jsem šel do Aurory za Daďou a za Slávkem a sdělil jsem jim nejnovější zprávy, totiž že jak místní politikové soudí, nehrozí Rovečínu žádné nebezpečí. Chvíli jsem tam pobyl a pak utíkal k Havránkům do zadní chaloupky. Běžím, běžím, vpadnu do dvorka, klepu u světnice – nic. Vrazím tam – peřiny rozházené, ale nikdo nikde. Tož utíkám k Řehůřkům a tam najdu všechny ostatní, jak snídají. Jedí a debatují. Chvíli i tam pobudu a pak utíkám ke Kolářům učiniti hlášení. Cestou již potkám Jendu a jdeme na ves. Ještě se stavíme pro Mílka.
Napřed prohlédneme celý Řehůřkův statek a pak jdeme na sádek. Chvíli proháníme plaché ovce, chvíli chodíme po kořenech staré lípy trčících do vzduchu, vrazíme i do stodoly a pak jdeme na klády. Je to vysoká hromada klád, asi dvoumetrová, přikrytá provizorní stříškou, a kolem na obou stranách se tak krásně trhají drny. Tož jsme si zahráli. Já s Jendou jsme byli na jedné straně, Mílek na druhé a nyní, vzájemně se nevidíce, házeli jsme na sebe přes stříšku drny. Leda dolejškem jsme se mohli někdy podívat, ale viděli jsme si jen boty, ale i to nám stačilo, aby rána byla jistější.
Omrzelo nás to asi za čtvrt hodiny a šli jsme na hřiště. Tu jsme si našli dlouhý provaz a velikou šišku. Přivázali jsme jí na konec provázku a házeli s ní jako s kladivem, jenže provázek byl trochu delší. Rány se chytali tyčkami, které jsme si tam také našli. Když nás i to omrzelo, šli jsme zase ke Štěrbům a zde jsme se bavili podobnými věcmi. Jacísi kluci šli právě od letadla, německé „štuky“, která spadla u „Ruk“. Byla to ta, kterou honili Rusi za Hodonínem.
Pak byl nástup k obědu, při kterém se Zbytovští a Vápeníkovi rozhodli, že potáhnou dále do Ubušína, my s maminkou však jsme chtěli zůstat v Rovečném. Tak se i stalo.
Po obědě byli již činěny přípravy na cestu. Vůz byl opět vrchovatě naložen, Jenda v kočáře zavalen vaky a naši poutníci vyrazili. Šli jsme je hromadně vyprovodit. Byli jsme s nimi až na konci zkratky u „Ruk“ a Slávek nás ještě cestou učil rusky: „kakája vaša família“…
Pak jsme se rozloučili a Mílek mi dal na památku ještě krabičku sirek. Dívali jsme se za nimi, až zmizeli v lese. Měli jsme strach, aby se jim v obávaném Kamenci něco nestalo. Zašli jsme ještě k spadenému letadlu a pozorovali chvíli ruch u něho. Mužové z vesnice ho rozebírali, zatímco ženy vše odnášely. Vzal jsem si na památku střepinu leteckého skla. Mám ji dosud.
Když jsme se vraceli domů, šla nám naproti teta Milda a zvěstovala veselou, avšak dosti pochybnou zprávu, že v Německu nastal převrat, že Neurath se zmocnil vlády a že Německo co nejdříve kapituluje. Potěšilo nás to. Zatím nás dohnal Ivo Kolářů, který se ještě zdržel u letadla a nyní, když nás doháněl, táhl za sebou kus motoru. Ála s Jendou mě podarovali fůrou věcí, na které mě maminka, když jsme se vraceli, vyprosila u Jančíků krabici. Pak jsme šli ještě k Čermákům.
Měli právě 9 hodin staré hříbě, u kterého jsme dlouho pobyli. Také ostatní zvířenu jsme si prohlédli a zkamarádili se i s obrovským psem, bernardýnem, jehož jméno jsem již zapomněl. Pak jsme šli ke Štěrbům a tam vykládali a vzpomínali. Večer jsme šli s Jendou ještě na vesnici.
Slyšeti silnou dělostřelbu od Brna. Němci však v Rovečíně nejsou. To nás uklidňuje. Jenda mně půjčil knížku, kterou dostal k narozeninám: „Honzovo perpetum mobile“. Také jsme byli na návštěvě u Řehůřků, u Jílků i u jiných rodin. Je zdánlivý klid, ale zatím vše vře. Večer se scházejí na návsi lidé z celé vesnice a rokují, debatují, ba ano i šuškají. O pratyzánech se mluví docela tak, jako by to nic nebylo. U Řehůřků leží jeden v chaloupce.
Vyrábíme s Jendou karty z Kolářových vzorkových knih a hráváme. Ve dne se bavíme vyřezáváním loděk. Sedíme na dřevě na zahrádce a fidláme. Pak loďky pouštíme. Vyřezal jsem si ohromnou loď z kůry. Také Jenda s Álou mají početné loďstvo.
Detonace se blíží, přicházejí poplašné zprávy. Střelba v okolí. Přes den je vždy skoro klid, k večeru však přijde skoro vždy nějaká špatná zpráva. Rusi prý jsou již v Novém Městě. I jiné hlouposti. Denně posloucháme cizinu. Schází se nás vždy více. Přijeli jacísi Němci, byl velký strach, ale oni jen chvíli se vrtali u telefonu a pak odjeli. Vše vře. Nikde není bezpečí. pomýšlíme i na útěk do Prosetína. Ale bude nám lépe ? Nebo za našimi do Ubušína ? Nebude to tam horší ? Tak k večeru přemýšlíme. Přes den však žijeme skoro zcela bezstarostně. Jenda přichází vždy dopoledne k nám, odpoledne my k nim, nebo opačně.
(Pozn: „Patrně neděle 29.4.1945“) Ráno pro mne přišel Jenda už před sedmou, ale já jsem vstal už také a tak jsem zhatil jeho plán vytáhnout mne z postel. Jdeme na věž kostela. Při písních pozorujeme pana Koláře, jak hraje. Za kázání zaslechl jsem v dáli střelbu. Po kostele jdeme všichni ke Kolářům. Na náves přijelo několik Německých vojáků na kolech. Pan Kolář honem ještě šel na jakousi občanskou schůzi do sokolovny, na které byl provolán zdar nové republice, sláva našemu osvobození, a byl zvolen prozatímní národní výbor. Němci zatím se najedli ze zásob, napili se u studny a asi za čtvrt hodiny po skončení schůze odjeli. Pan Kolář přišel rozradostněn, že už je konec, že již máme svou republiku a že Německo se tedy asi již vzdalo. Ptali jsme se ovšem prvně, odkud byli zplnomocněni a jak to vlastně je.
Ještě před obědem se však ukázalo, že to vše jsme si provolali sami a že tedy se Němci ještě vůbec nevzdali a že míní bojovat až do posledního dechu.Tím jsme se také přesvědčili, že povídání o Neurathovi byly tlachy. Naše situace se tedy nezlepšila, ba naopak zhoršila.
Nevěděli jsme nyní, co máme dělat, zdali utéci do Prosetína nebo někam jinam, nebo zůstat v Rovečíně. Odpoledne jsme se však trochu uklidnili a také se povídalo, že ti Němci na kolech jeli zase dále a nemínili asi nás nějak znepokojovati. Přesto však jsme usínali v obavách.
Druhý den byl již zase klid, avšak ne uplný, protože se stále ještě mluvilo o včerejší události a kdo ví přece jenom, co zde ti Němci chtěli. Přesto však odpoledne jsme se vydali na Štěrbák. To jen proto, že jsme tam viděli lidi a již jsme se tolik nebáli. Vykládali jsme s nimi; sázeli právě brambory a potom jsme se chvíli kochali pohledem na krajinu pod námi, na Rovečné a na malé Tresné, o kterých jsme prorokovali, že jednou splynou dohromady. V lese byli jakési podivné chvojové budky nebo něco takového. Brzy jsme se vrátili domů. Šli jsme pak společně ještě k Petrům. Prohlédli jsme si statek a pak šli na vejminek. Byla tam také Marta s panem Šperkem. Když tak sedíme u čaje a vykládáme, přiběhne mladý pan Petr, že v Nyklovicích jsou Němci, že zatýkaji, že je tam strašná honička a podobně. Jsme rozčileni a nemáme už stání. Domlouváme se ještě, co bychom dělali, kdyby Němci vpadli do Rovečína, že bychom totiž utíkali ke Štěrbům, smlouváme si klepání na okna a jiné věci. Podruhé jdeme spat oblečeni.
Na návsi se stále něco děje. Nevíme však co. Jezdí auta, slyšíme hlasy, všechno je napnuto. Myslíme si, že přece jen to mají lepší Otovi, kteří jsou stranou všeho ruchu, které nic nebudí, jen partyzánská spojka každý den v šest hodin zahrčí na motocyklu. Zato u nás byl ruch po celou noc. Byli jsme ve středu vesnice u silnice, kde stále bylo rušno.
Prvého května v úterý, svátek práce – detonace z Brna sílí. Ráno jdu Jendu tahat z postele, tentokráte vypekl zase on mne. Vyšli jsme si na vesnici a pak k potoku, kde si opět hrajeme. Vyřezáváme loďky a zháníme kůru. Ptom jdeme ke Kolářům na dvorek, kdež holdujeme karbanu. V poledne se dovídáme pravdu o Nyklovicích. Zatkli tam osm lidí.
Po obědě jdeme ke Štěrbům a pak kousek za humna. Když jsme se vrátili, přišla opět – jako vždy k večeru – poplašná zpráva, jaká, to již nevím. Šli jsme se ještě podívat k Brychtům do kuželny, kde – protože byl svátek – hrály se vesele kuželky. Po večeři vyšli jsme si ještě trochu na vesnici, rozčileni a ustrašeni. Jen z hospody byl slyšet veselý křik a rány padajících kuželek.
***
Od posledních zápisů uplynul již více než celý rok a od popisovaných událostí skoro dva roky. Proto v dalším pokračování musíme být stručnější a spoléháme se na to, že přesnější data obsahují maminčiny poznámky, které snad také najdeme a sepíšeme. Zatím tedy Petr vypráví takto dále:
Byly klidnější dny. Byly sice pověsti, že Němci už jsou u Boskovic, že až přijdou, budou vypalovat vesnice apod. 5. května odpoledne sešli se ke Kolářům do dílny, jako každý den, sousedé poslouchat Londýn. Po vysílání zapojili jsme na Prahu a ozvaly se nám české písně, mezi nimiž každou chvíli bylo hlášeno: „Praha povstala, bojuje se na barikádách, Němci ustupují“.
Napjatě jsme poslouchali, ale dlouho ne. Přiběhli k nám lidé z okolních chalup a horlivě se o tom rokovalo. Nebezpečí pro nás se tím však nezmenšilo. V okolí ještě stále byli Němci. Tu však písně umlkly a bylo hlášeno: „Německé tanky postupují k Praze po silnici od … “ A následovala úpěnlivá prosba k obyvatelstvu, aby dělalo záseky, kladlo na silnici překážky a hledělo tanky co nejvíce zdržet. Po chvíli všichni spojenci byli voláni v mnoha řečech na pomoc bojující Praze. Asi hodinu se tyto výzvy opakovaly. Pak umlkly a hráli Smetanovu Vltavu. Nakonec se ozval v radiu hlas, citující Komenského slova: … – ale v polovici přestal, vysílačka zmlkla. Celý zbývající den prožívali jsme v trapné nejistotě.
Chytili jsme opět na Praze zprávu: „Sovětská vojska podnikla útok na Berlín, který se však nesetkává s úspěchy a Berlín je hájen statečnými německými obránci. V několika předměstích se Německé vojsko sice plánovitě stáhlo, ale střed Berlína zůstává neohrožen. Náš slavný vůdce Adolf Hitler padl hrdinně při hájení hlavního města. Praha vyhlášena za sanitní město – Konec zpráv“
Stále ještě slyšet kanonády. Odpoledne jsme si vyšli pod Horní les k břízkovému hájku. Strýček Ota fotografoval, ale nám bylo už hrozně zima. Šel jsem, nedbaje výhrůžek a proseb strýčkových, domů. U vesnice však stáli lidé, rovečínští občané a co to měli v rukou ? Pušky, zbraně ! Pan Novotný se koukal dalekohledem po našich a cosi vykládal. Dověděl jsem se, že Německo kapitulovalo ! Občané mysleli, že my jsme Němci, kteří byli minulý den ve vesnici viděni. Počet prý se shodoval. Nebýt dalekohledu pana Novotného, byli by po nás snad začli střílet. Běžel jsem rychle nazpět a sděloval všem přeradostnou novinu, že Němci kapitulovali. Dav lidí stál již před četnickou stanicí a byly vypalovány salvy z pušek i z různých koltů. Večer přišla však zvěst, že to o kapitulaci není žádná pravda, Německo že chce bojovat do poslední krůpěje krve a na Hitlerovo místo že nastoupil admirál Dönitz. A ač tedy na četnické stanici a na sokolovně vlály československé prapory, šli jsme spát opět s obavami.
Ráno druhý den, v neděli 6. května (??), bylo opět bezstarostné, ač jsme nic určitého nevěděli. Po kostele jsem byl s Jendou Fleischerem u Kolářů na zahradě, vyřezávali jsme loďky apod. Po obědě byl dorost a sdružení a tam, když jsme se sešli, oznámil nám pan farář Jelínek, že Praha je již opět v českých rukou, že ji osvobodili tankisté Rudé armády.
Ale odpoledne přišli do vesnice Němci a kdosi povídal, že berou kola. Kolářovi zahrabali svoje kola do drtin, ale Němci jenom chvíli cosi montovali na poště a potom odjeli. Všichni jsme si oddychli.
V pondělí 7. května ráno pan účetní v kuchyni již zase s koltem. Všude ve vesnici byli Němci. Máme velký strach, ale Němci kupodivu jsou klidní. Všelijak se s nimi domlouváme. Není jim moc do řeči, jenom jídlo chtějí. Před školou mají obrněná auta. Po obědě většina odjede, ale několik jich zůstává ještě v Rovečíně. Večer jdeme spat již klidnější. Celý den ještě Německá auta jezdí vesnicí.
V úterý ráno je vesnice opět Němců prosta. Zato však množství partyzánů, četnictva (československého již), všude hluk a shon. Ze záložny vypuštěno na náves vysílání z Londýna, chvílemi i z Prahy. Před obědem se objevilo na návsi několik Němců, partyzáni si jich nevšímali, ale zato jiní ozbrojení lidé se kolem nich shlukli a vyzvali je, aby složili zbraně. Němci řekli: „Gott sei Dank !“ – a rádi jim je odevzdali. Tito mužové se potom radili a přeli, je-li ve válečných stanovách napsáno, aby se odzbrojeným jedincům nechal kompas, nebo aby jim byl také odebrán. Jak se rozhodli to nevím, ale Němci jim dali jak kompas, tak i svou veškerou polní výzbroj, uřízli si hůlky, pěkně poděkovali a pustili se po silnici, sami nevěděli kam. Takto bylo odzbrojeno ještě 20 Němců.
Na vesnici přijelo potom Englišovo osobní auto, ze kterého jako bodliny ježka čněly pušky a pancéřové pěsti. Občas se provolávala sláva republice, zvláště když nad vesnicí přeletěl starodávný dvojplošník, k němuž byl záhadně připevněn ohromný československý prapor. Po obědě přišli někteří ruští partyzáni, Němcům nic nedělali, ale ti, když je viděli, nastartovali své tanky a ujeli. Odpoledne měla být nějaká partyzánská přehlídak, něco jako oslava nebo tak, uchýlili jsme se proto ke Štěrbům, kde jsme se s Jendou Fleischerem věnovali výrobě malých čs. praporků na klopy. Štěrbovi byli svátečně oblečeni a chystali jsme se již na tu slávu. Než jsme však došli, objevilo se německé auto, za ním druhé, vyskočili z nich vojáci a ptali se na cestu. Poslali je na Vír, protože to jinudy vlastně ani nešlo. Tu zaslechli jsme za vesnicí výstřel a běželi jsme proto rychle do školy. …
***
Zde končí záznam vzpomínek tehdy 12-ti letého Petra Pokorného.